Příspěvky:Nezávislá ornitologická skupina

Rok 2020
* * * * *

FEŠÁK NA KRMÍTKU...
Mezi největší pěnkavovité pěvce patří DLASK TLUSTOZOBÝ. Je rozšířen po celém našem území. Vyskytuje se pouze v nížinách v listnatých lesích, hájích, ve velkých zahradách, sadech nebo parcích. Je to buclatý pták a největším dojmem působí jeho mohutný a vysoký zobák, který můžeme přirovnat k louskáčku na ořechy. Jeho častou potravou jsou semena a jádra různých plodů. Když dozrávají třešně, létá do sadů, šťavnatou dužinu oloupe a rozlouskává pecky, aby se dostal na jadérka. Síle zobáku neodolají ani pecky meruněk, švestek a jiných peckovin. Požírá ale i semena jiných strojů,, např. javorů, habrů a lip.
Dlaskovo peří je pestře zbarvené, převážně rezavohnědé a béžové, s černou uzdičkou a skvrnou pod zobákem. Křídla jsou modročerná, za letu jsou nápadné bílé křídelní pásky a bílý konec krátkého ocasu. Přes léto má dlask zobák šedočerný a v zimě slonovinově bílý nebo světle žlutohnědý. Samec i samice jsou si barevně podobní, jen letky má samice celé černé a samec má temeno hlavy červenavě hnědé.
Dlask je velmi plachý, většinu času tráví v korunách stromů. Hnízdo, jež staví samice, bývá z jemných suchých větviček, jež tvoří základ, stěny jsou propleteny z kořínků, suché trávy a vnitřek vystýlán zvířecí srstí. Hnízdí v květnu, samice snese 4 –6 vajíček a po celou dobu je zahřívá. Samec se stará o potravu, po vylíhnutí krmí společně. Mláďata se líhnou po 14ti dnech, během dalších 14ti dnů jsou opeřena a vyletují z hnízda.
Kromě peckovin a semen se živí dlask i živočišnou potravou - hmyz, pavouci, žížaly a plži. Potravu hledá na zemi i na stromech, překoná-li strach, navštěvuje také krmítka (slunečnice, jádra ořechů).


POŠTOLKA OBECNÁ
Kdo spatřil lovící poštolku, jak létá vysoko nad poli, nemůže si ji splést už s žádným jiným ptákem, protože poštolka ovládá zvláštní způsob letu, při kterém pátrá po kořisti. Normální veslovací let nebo plachtění náhle přerušuje, začne mávat celou plochou křídel proti směru letu , sklopí ocas a široce jej roztáhne. Křídla v té chvíli vykonávají velmi rychlý pohyb a výsledkem je, že poštolka visí na jednom místě. Očima sleduje svoji kořist a střemhlav padá dolů, těsně nad zemí křídla opět rozevře, let přibrzdí, drápky zatne do kořisti, pak ji prudce stiskne zobákem a usmrtí.
Poštolka má hnědo rezavé peří, dlouhá úzká křídla, žlutohnědou hruď s černými kapkovitými skvrnami. Samec se liší barvou hlavy a ocasu – mají šedou barvu. Poštolka patří mezi nepočetnější sokolovité dravce. Dokáže se dobře přizpůsobit prostředí, hnízdí v otevřené krajině, hojně se stahuje do měst. Hnízdní od konce dubna do července jednou ročně v opuštěných hnízdech vran, stromových dutinách, ve městech vyhledává kostelní věže, půdy, balkony a výklenky ve zdivu, kde do mělkého hnízda snáší samice 3 – 6 mramorových vajec a celý měsíc se nechá krmit samcem. I po vylíhnutí mláďat hnízdo neopouští a potomky chrání a krmí. Teprve, když odrostou, opouští samice hnízdo a vylétá na lov, protože samec by tolik potravy nestačil nalovit. Pětičlenná skupina mláďat spotřebuje denně nejméně 15 hrabošů. Potravu samice mláďatům trhá, po dvou týdnech předává potravu vcelku. Protože časová prodleva mezi prvním a posledním sneseným vejcem je někdy i pět dní, později vylíhlá mláďata při nepříznivých podmínkách uhynou. Mladé poštolky po měsíci opouští hnízdo a učí se létat. Pohlavně poštolka dospívá v následujícím roce.
Z hospodářského hlediska je poštolka velmi užitečným dravcem, neboť hlavní složkou potravy jsou hraboši, myši a drobní hlodavci.
Hojně se využívají v sokolnictví, a to nejen rekreačně, ale i profesionálně, kdy redukují přemnožené holuby ve městech nebo na letištích.


ŠPAČEK OBECNÝ
patří mezi nejpočetnější ptáky, jehož původně evropský areál se rozšířil po celém světě.
Je to jeden z prvních poslů jara, kdy se špaček vrací z jihu Evropy a ze severní Afriky, kde přezimuje. Patří mezi druhy, které můžeme pozorovat z blízkosti, jsou přítulní, mají schopnost naučit se napodobovat různé zvuky, proto byli v minulosti chováni pro pobavení jako okrasní ptáci.
V dnešní době jej v zajetí již nechováme, ale spousta zahradníků a sadařů tohoto blýskavého opeřence rádo nemá, hlavně vinaři, neboť špačkové se dokáží shromáždit v tisícihlavá hejna a dokáží zlikvidovat při svých náletech celé vinice, plantáže oliv a datlí. V našich zahradách je odháníme pouze od ovocných stromů, sadaři chrání proti náletu špačků svoji úrodu ochrannými sítěmi.
Špaček je velikosti menšího kosa, liší se od něj postavou – má dlouhý štíhlý zobák, krátký ocas a černé blýskavé peří, blyštící se jako drahokam, posypané jakoby bílými perličkami.
Hnízdí dvakrát do roka, poprvé v dubnu, podruhé v červnu. Pokud někde objeví budku, vyžene současné osadníky , většinou vrabce a zahnízdí. Samička snese až 6 světle modrých vajíček, u zahřívání se střídají oba rodiče a mláďata se líhnou po 14ti dnech. Krmí je hlavně živočišnou potravou a mláďata po 20ti dnech opouští hnízdo.
Potrava špačka je živočišná i rostlinná, a tím je dána jejich škodlivost i užitečnost. Pohubí obrovské množství hmyzích škůdců, vybírají ze země ponravy, drátovce, plže, housenky a slimáky.
Do zimovišť odlétají během října a vrací se v březnu.


VYCHYTRALÁ KUKAČKA...
Kukačka obecná je u nás jediným žijícím zástupcem z řádu kukačkovitých. Žije v Evropě, Asii a Africe. Koncem srpna odlétá do zimovišť a vrací se během dubna.
Kukačka se vyskytuje jednotlivě, pouze v době toku se pronásledují i tři jedinci.
Zbarvením peří se podobá malému krahujci, má šedý hřbet a tmavý bíle skvrnitý ocas, na bříšku má tmavé vlnkované proužky.. Její zpěv je známé kukání, kuká pouze samec, samice se ozývá klokotavým hlasem.
Kukačka si nikdy nestaví hnízdo, vajíčka podkládá do hnízd jiných ptáků. Během hnízdního období snese kukačka až 25 vajec, která jsou tvarem podobna vajíčkům hostitelů. Tomuto způsobu rozmnožování říkáme parazitismus. Kukačka si vyhlídne hnízdo hostitele a v okamžiku kdy se vlastníci hnízda vzdálí, zasedne do hnízda a snese vejce a jedno hostitelské vejce odstraní. O kukaččí mláďata se tak stará ťuhýk, červenka, rehek, konipas nebo drozd. Mládě kukačky se líhne většinou dřív než hostitelské, a toho využívá ve svůj prospěch, vyhází z hnízda všechno co jí překáží, takže nakonec zůstane v hnízdě sama, a také sama spotřebuje všechnu potravu, kterou ji nanosí její pěstouni. V hnízdě zůstane 22 dní, kdy z hnízda vylétá, ale ještě se nechá tři týdny od pěstounů krmit. I přes tento způsob rozmnožování však mnoho kukaček uhyne, a to tehdy, kdy kukačka snese vejce do budky s malým otvorem, a vykrmené kukaččí mládě se nedokáže dostat ven.
Koncem léta se na cestu do zimovišť vydávají staří ptáci a později za nimi odlétají mladé kukačky, na jaře se vracejí nejdříve samci a samice doletí o deset dní později.


ZVUKY Z LUK ...
Brouky a jinou lezoucí havěť nevyhledávám, ale když jsem při pravidelných cestách při biokoridoru z Břešťan ke rybníku ve Šlapanicích slyšela pravidelné hlasité cvrčení, začala jsem se o nositele cvrkotu zajímat. Jde o KRTONOŽKU OBECNOU (nebo také cvrčkokrtek). Patří stejně jako cvrček, kobylka a saranče do řádu hmyzu rovnokřídlých. Cvrká pouze sameček a slyšíme ho dobře proto, že cvrká ve svých vydlabaných norách, ústí chodbičky má vymodelované jako troubu, tzv. Zvukovod. Patří k nejhlučnějšímu hmyzu na světě. Je až 6 cm dlouhý, vyskytuje se na lukách, v sadech, na polích a v zahradách. Lopatovými předními končetinami vyhrabává v půdě chodbičky 15 cm pod zemí. Živí se především drátovci a ponravami, což je záslužné, ale škodí zahrádkářům – překusuje kořínky rostlin a podrývá je. Samičky kladou po páření, které probíhá na začátku června, vajíčka do zemních komůrek a hlídají je až do vylíhnutí. Nymfy přezimuji v až 2 m pod zemí.
CVRČEK POLNÍ žije rovněž na mezích, na travnatých stráních a sušších lukách. Do země si vyhrabává díry, kde se zdržuje a u vchodu do těchto chodeb pronikavě cvrká. Samička klade do půdy velké množství vajíček (až 600), z kterých se vylíhnou larvy a v půdě přezimují. Cvrček je černý brouk, má žluté krytky a načervenalé zadní nožky. Zvuky vyluzuje cvrček třením prvního páru křídel. Živí se výhonky, jemnými lístky a trávou, Občas si zpestří oběd drobným hmyzem.
KOBYLKA LUČNÍ (zelená) je běžný druh, který obývá nejrůznější typy travnatých biotopů, jeho cvrkání patří k typickým letním zvukům všude, kde se vyskytuje. Ozývá se pouze samec, a to třením zadních nohou o okraj předních křídel. Na každé zadní noze má řadu drobných zoubků a při pohybu nahoru a dolů se zoubky otírají o tvrdá žebra na okraji křídel, tím vzniká krátký cvrkavý zvuk.
Její barva je jasně zelená, samec má na zádech hnědý pruh, hlavu zdobí dlouhá tykadla a dlouhá kladélka. Trup je až 40 mm velký a po stranách je osazen kyjovité ztluštělými zadními stehny. Samice klade špičatým kladélkem do země až 100 vajíček, která v zemi přezimují, na jaře se vylíhnou larvy a po 6 – 7 svlékáních dospívají.


RACEK ŘÍČNÍ, CHECHTAVÝ
je vodní pták velikosti holuba s delšími
zahrocenými křídly. Dospělí ptáci mají hnědou až černou barvu, u mladých racků je hlava jakoby pomoučená.
Hnízdí v koloniích v mokřinách u rybníků a na zarostlých ostrůvcích. Zjara a na podzim se s oblibou zdržují na čerstvě zoraných polích, kde hledají živočišnou potravu.
Hnízda si staví na zemi, obklopená vodou nebo v porostech s pevným podložím ve vodě. Samice snese 3 vejce a zahřívají je střídavě samec i samice. Po 22 dnech se rackům líhnou žlutě ochmýřená a hnědě skvrnitá mláďata, která zůstanou v hnízdě asi 10 dní, poté ho opouští a ukrývají se v okolí – někdy se i desítky mláďat a shlukují se do tzv. školek. Po 26ti dnech umí racek létat. Rodiče nosí mláďatům, živočišnou potravu, kterou nasbírají na vodě nebo na suché zemi. Většinou je to hmyz, proto kolonii racků uvítá zemědělec, kterému racci likvidují škůdce – ponravy, drátovce a hraboše. Už jen výjimečně uloví racek rybku, spíše likviduje ryby uhynulé nebo nemocné.
Rostlinnou potravu nosí jen v době zrání třešní a při sklizni obilí.
Racek dobře létá, výborně plachtí, a i když má mezi prsty plovací blány, není příliš dobrý plavec.
Jaký je rozdíl mezí rackem říčním a chechtavým? Dalo by se říci, že je to jeden a tentýž druh, ale při pozorování jsme postřehli určité rozdíly . Racek říční je nepatrně větší a má hlavu světlou a racek chechtavý má v dospělosti hlavu tmavou včetně konců letek. Navíc racka říčního jsme pozorovali při Labi a u Vltavy a racek chechtavý nocuje převážně u stojaté vody - rybníky, bažiny, jezera.
U větších řek můžete zahlédnout racka mořského, je nepřehlédnutelný svojí velikostí, ale je to jen pár zbloudilých jedinců, kteří na řece našli dostatek potravy a zahnízdili, ale jejich domov je moře a slaná voda.

Uvidíte-li během léta přelétat racky, jejich hnízdiště jsou nepochybně v
přírodní památce „Mokřiny u Beřovic“, což je významné hnízdiště, nocoviště a tahová zastávka vodního ptactva a také biotop mokřadní zvířeny a květeny.


ROK 2021
*****

VROUBENKA AMERICKÁ
Objevil se ve vašem obydlí placatý brouk s černým kosočtvercem na zadečku? Neznáte ho? Jde o amerického brouka VROUBENKU AMERICKOU, která se z Ameriky dostala na konci 20. století do Anglie a postupně se šíří a už ji máme i v Evropě. Patří mezi ploštice a oproti těm, které známe, se liší velikostí a tvarem těla, větší barevností. Je to škůdce lesních porostů, živí se sáním semen jehličnatých stromů, hlavně borovic. Žije ve velkých invazních skupinách, na konci léta hledá vhodné úkryty k přezimování. Často je to právě lidské obydlí, kde je od srpna můžeme nacházet na balkoně, v chatách - pronikají větracími otvory do místnosti. V domácnostech neškodí, v zimě nejsou aktivní, na jaře úkryt opustí a odletí. Pokud ji doma potkáte, shrňte ji na lopatku a vypusťte ven, pokud na ni sáhnete, vypouští velmi nepříjemný zápach. Při nadměrném počtu těchto vetřelců v obydlí je třeba oslovit deratizéry.
PLOŠTICE mají různá zbarvení a můžeme je potkat v jednotlivých fázích převleků při dospívání. Je to malý zploštělý hmyz s bodavě sacím ústrojím které směřuje pod tělo. Typickým znakem je změna prvního páru křídel ve tvrdé pokrovky, druhý pár křídel je blanitý, v klidu složený na zadečku. Živí se sáním rostlinných šťáv, některé ploštice se živí živočišnou potravou v podobě jiného druhu hmyzu. Nohy ploštic jsou kráčivé.
RUMĚNICE POSPOLNÁ – už název napovídá, že je to ploštice, žijící ve velkém společenství. Má nápadně červené kapkovité tělo. Je to z brouků první posel jara, kdy ruměnice vylézají ze svých zimních skrýší a vyhřívají se na kmenech lip a akátů. Proč právě na těchto stromech? Protože medovice, vylučovaná semeny těchto stromů je jejich nejoblíbenější potravou. Hoduje ale i na slézu a dalších rostlinách. Za potravu ji poslouží i mrtvý hmyz a jsou zaznamenány i případy kanibalismu. Žijí společně s nymfami ve velkých hejnech. Dorůstá délky až 12 mm, kresba na krovkách bývá proměnlivá, má imitovat oči. Hlava je černá s malýma očima a krátkými tykadly, hruď je černá s červeným lemováním a nožky jsou černé. V přírodě se objevuje začátkem března do konce října, je hodně otužilá. Po jarním páření naklade samička vajíčky, z kterých se vylíhnou nymfy a když svlečou starou kůži, jsou již skoro barevně podobné svým rodičům, jen krunýř mají měkký a několik dní trvá, než jim ztvrdne. Ruměnice samička zahyne krátce po nakladení vajíček. Z těch se vylíhnou jedinci, kteří přezimují a na jaře se cyklus opakuje.


BRKOSLAV SEVERNÍ – ozdoba zimních zahrad
Tohoto nevšedního zimního návštěvníka spatří jen opravdoví pozorovatelé a to v době, kdy táhnou přes naše území na sever. Jejich hnízdiště jsou v Asii a severní Americe, v prostředí tajgy a lesní tundry.
Tento krasavec k nám přilétá ve velkých hejnech, připomínající hejno špačků. Ostatně i velikostí jsou si brkoslav se špačkem podobní, brkoslav je o něco buclatější a pestřeji zbarvený, má šedorudé peří, na hřbetu tmavší na spodní straně světlejší. Konec ocasu je lemován žlutým proužkem. Také na letkách má brkoslav červené a žluté skvrnky a pod bradou černou. Na hlavě má hezkou chocholku, ozobí a oči lemuje černá barva.
Při hodování hejna brkoslavů na jeřabinách, nebo zapomenutých jablíčkách vydávají vysoký zvonivý veselý hlas.
Brkoslav u nás nehnízdí, jen se zastaví a nasytí před další cestou na sever. Je to potulný pták, který se každoročně vydává na lety na jihozápad, nebo až na Island. Jednou za deset let se objeví v širokém množství, tzv. Invaze ptáků. Málokterý brkoslav se vrátí do své domoviny, většinou beze zbytku vymizí, pravděpodobně cestou zahynou. Proto je v dalších letech jejich výskyt velmi malý, neboť přežijí jen silní jedinci. Pozvolna rok od roku začne jejich počet opět stoupat, takže desátý rok dosáhnou opět vrcholu a invaze se opakuje. Příčinou invaze těchto ptáků je pravděpodobně přemnožení a nedostatek potravy, ale přesné důvody tohoto velmi zajímavého jevu nejsou zcela jasně prozkoumány.
Poslední invaze brkoslava severního v České republice byla v zimě 2008/2009 (máme pořízeny krásné snímky brkoslava v zahrádkářské kolonii), v zimě 2018/2019 naši krajinu tento krasavec vynechal, ale výskyt byl při sčítání ptactva zaznamenán pozorovateli.
J en pro zajímavost....brkoslav si hnízdo staví vysoko v korunách stromů z větviček, lišejníků a travin a hnízdo vystýlá peřím a srstí zvířat. Samice snáší 4 – 6 vajec s tmavohnědými skvrnami, sama je 14 dní zahřívá, o krmení se starají pak oba rodiče. Brkoslav je hmyzožravý pták a na jejich jídelníčku převažují komáři a jiný drobný hmyz. V zimě se krmí bobulemi a dužnatými plody. Protože má brkoslav velmi krátké slepé střevo, potrava rychle prochází trávicím ústrojím ne zcela zpracovaná a strávená. Proto ji neustále sbírá a hledání potravy zabere brkoslavovi největší část dne.


MAJKA NENÍ PAŠTIKA, ALE JEDOVATÝ BROUK.....
Nemám moc ráda hmyz – mouchy, brouky, pavouky, patří ale do fauno-světa a každý ten tvor má v přírodě svou roli.
Sotva začne na jaře hřát sluníčko, vylézají ze svých skrýší podivní velcí brouci s malou hlavou a tykadly a velikými kovově modrými krovkami. Nejde o nikoho jiného než o majku obecnou nebo majku fialovou. Samička dorůstá až 4 cm délky a je větší než sameček. Vyhledává písčitá místa a do půdy klade obrovské množství vajíček, která schovává v břiše a proto má tak bachraté tělíčko (až 10000). Při kladení vajíček začne samička nejprve s úpravou místa. Kusadly odstraňuje drobné kamínky a buduje základ jamky. Do té potom nastrčí zadeček a naklade vajíčka, což trvá i několik hodin. Potom jamku zasype zemí a uhladí zadečkem. Tento proces za několik dnů opakuje. Z vajíček se rodí larvy, které mají na konci chodidla tři drápky. A teď přijde to nejzajímavější. Larva vyleze na nějaký květ, kde číhá na přílet samotářské včely. Když se tak stane, larva se na samotářskou včelu přichytí a ta si ji odnese do svého „hnízda“. Larva pak parazituje ve včelím příbytku, zahubí včelu, sežere včelí vajíčka a kaši z nektaru a pylu, určenou budoucím včelkám, prostě zkonzumuje veškerou jejích potravu. Proto se majce také lidově říká „včelí veš“. Dospělá majka je býložravec, živí se stébly travin. Vývoj majky sestává ze čtyř stadií – jako larva se třikrát svléká, v tomto stadiu přezimuje a na jaře se přemění do čtvrtého stadia, poté se zakuklí a přemění se v dospělého brouka. Pokud se larva omylem zachytí jiného hmyzu, zahyne. Proto samička klade tolik vajíček.
Při vyrušení majka roní z kloubů svých nožek silně jedovatý výpotek s obsahem kantaridinu, což je prudký olejovitý jed, který odrazuje dravce, kteří by si chtěli na tučném černém brouku pochutnat. I na lidské pokožce způsobuje při manipulaci s broukem svědivé puchýře. Pokud se majky náhodou dotknete, je nutné si co nejrychleji umýt ruce, Kantaridin je jedovatá látka, kterou majka vypuzuje a zasažené místo na vaší kůži se špatně hojí.
Kantaridin, jedovatá látka, kterou majka vypuzuje v ohrožení, má dlouhou historii jak v lidové, tak i tradiční medicíně. V dermatologii mohou být zředěné roztoky použity jako lokální léky pro léčbu benigních výrůstků – k odstranění bradavic. Kantaridin má ovšem spoustu nežádoucích účinků, proto je zařazen mezi nebezpečná léčiva a v některých zemích je tento lék nezákonný. V minulosti používali jed majky fialové traviči.
Proto až se s majkou někde v přírodě setkáte, obdivujte ji s respektem a bez braní do rukou.


SLUNÍČKO, SLUNÍČKO, POPOJDI MALIČKO.....
Jediný hmyz, který mi nevadí, když po mně leze, je beruška, neboli slunéčko sedmitečné. Je to nejznámější a nejhojnější brouk 10 mm dlouhý, s polokulovitým tělíčkem, které schovává pod červeně zbarvené krovky se třemi černými tečkami na každé straně a jednou tečkou společnou pro obě krovky. Beruška žije na různých rostlinách, kde již od stadia larvy pronásleduje mšice a červce. Samičky na jaře snášejí na různé rostliny do menších skupinek 50 až 150 vajíček. Už po pěti dnech se z nich líhnou pestře skvrnité larvičky, které jsou velmi pohyblivé a aktivní při požírání mšic. Po čtyřech larválních stadiích se zakuklí na tři až šest týdnů, kukly visí zavěšené hlavou dolů na spodních listech. Za chladnějších podzimních dnů se berušky shromažďuji do velkých skupin pod kameny, klády, do země pod kořeny, ale i do lidských obydlí, kde ve strnulém stavu přezimují. Berušky musí přečkat jednu zimu, jinak se vůbec nevylíhne další generace. Druhým rokem se rozmnoží a ještě v létě jejich život končí.
Pokud je beruška v nebezpečí, stává se zdánlivě mrtvou a bezvládně padá k zemi. Hýbeme-li s ní, vylučuje oranžovou šťávu, která je pro řadu potencionálních predátorů, zejména ptáků) jedovatá.
Zajímavosti ze světa berušek:
Podle výzkumu jedna larva během svého vývoje sežere 90 dospělých mšic a 3000 jejich nymf.
Stejný druh slunéčka může vypadat barevně jinak. Slunéčko může být černé s červenými skvrnami
Ne všechna slunéčka jsou tečkovaná, některé druhy jsou proužkované nebo jednobarevné.
Slunéčko skvrnité patří k dalším 100 druhům slunéček, které se u nás vyskytují. Tato citronově zbarvená beruška s dvaadvaceti černými tečkami ovšem nepožírá mšice, ale ožírá padlí na dřevinách, loukách a na vinicích a v lese plodnicemi hub. Má ráda teplejší stanoviště.
Slunéčko dvoj tečné je 35 – 55 cm velké. Přilétá koncem léta na okna příbytků, kde hledá zimoviště. V přírodě přezimuje pod kůrou stromů, hlavně borovic. Slunečka dvoj tečná mohou mít velmi proměnlivé zbarvení – černý štít s bílými skvrnami a krovky červené s dvěma tečkami nebo krovky celé černé s červenými skvrnami.
Většina slunéčkovitých je prospěšná pro pěstitele a jeho zahradu. Slunéčko je přirozený likvidátor mšicí na rostlinách. Pokud se vyvarujete chemickým postřikům, zajistíte si ekologické zlikvidování těchto škůdců v harmonii s přírodou. Slunéčka kladou své larvy poblíž rostlin, napadených mšicemi a červci. Vylíhlé larvy tak snáze najdou potravu.
Víte, kolik mšic sežere beruška za jeden jediný den?
(150 kusů a larva za svůj vývoj 800 kusů).


ZVONEK (zvoní) . . .
Když zasypete v zimě ptačí krmítko, mezi prvními návštěvníky bude zvonek zelený. Je velký asi jako vrabec, má zavalitou postavu, dosti velkou hlavu a silný kuželovitý zobáček. Sameček je olivově zelený, nejjasnější je na hlavě a ostřici, ohbí křídla a spodní okraj jsou svítivě žluté a rovněž všechna pera, až na dvě prostřední jsou krásně žlutá. Samička je šedozelená. Sameček na sebe zjara upozorní zvučným zvonivým zpěvem. Zpívá z vrcholku stromů.
U nás je zvonek celoroční pták, jen malá část na podzim odlétá do jižní Evropy. Usazuje se v krajině s hojnými křovinami, na okraji lesů, v parcích a zahradách. Zvonek začne hnízdit začátkem dubna , hnízdo bývá poměrně veliké, zbudované z drobných větviček, kořínků, stébel trav a mechu, vystlané peřím, žíněmi a chlupy. Snůška obsahuje 4 – 5 namodralých vajíček, které zahřívá 14 dní samice a po vylíhnutí dalších 14 dní pečují o mláďata společně. Koncem května jsou jim mladí zvonkové samostatní a rodiče zahnízdí podruhé, dokonce některé páry zahnízdí i potřetí. Druhů, které hnízdní více než dvakrát, je minimum. Rozmnožovací schopnosti a odolnost vůči různým typům životního prostředí je zvonek jeden z našich nejhojnějších druhů.
Jejich hlavní potravou jsou semena. Na krmítkách mají rádi olejnatá semena , hlavně slunečnici. Pokud zasypáváme pravidelně, létají na krmítko celou zimu. Na krmítku se chovají nebojácně a dokáží zahnat vrabce nebo i kosa.
U tohoto druhu ptáka je jedna neprokázaná záhada, a to množství zvonků na podzim a v zimě. Některý rok jich vidíme tisíce a na stejném místě další zimu třeba nepotkáme ani jednoho. Možná je to stejný problém, jako s brkoslavem severním, kdo ví....


SÝKORKY
Kolik znáte druhů sýkorek a kdo nám létá na krmítka? S největším počtem výskytu vyhrává sýkora koňadra, je jednou z našich největších sýkor, jejím domovem jsou světlé lesy, parky a zahrady. Během roku se sdružuje s ostatními druhy v početných hejnech. Pouze na jaře a začátkem léta žije sýkora v párech v době hnízdění a vyvádění mláďat. Hnízdí v dutinách stromů, protože je ale stromů čím dál méně, můžeme najít hnízdo sýkory třeba i v poštovní schránce, ve skulinách zdí nebo v pařezech. Samička snese každý den jedno vejce, snůška končí úctyhodným počtem 8 – 14 ks kropenatých vajec. Po 15ti dnech se začnou líhnout holá a slepá mláďátka. Tím pro rodiče končí doba klidu, protože po dalších 20 dní nedělají nic jiného, než shání potravu pro své děti. Denně zalétnou do hnízda až 200x, protože denní strava sýkory je až 130 housenek. Sýkora hnízdí dvakrát do roka, druhá snůška již není tak početná. Sýkorčí druhy se od sebe liší velikostí a zbarvením. Koňadra má lesklou černou hlavu, tváře a příuší má bílé, černá hlava pokračuje i na náprsenku a zužuje se do černého pruhu, který se táhne přes bříško. Hřbet je mechově zelený, křídla modrošedá s výraznou bílou křídelní páskou. Spodina je sírově žlutá a ocas modrošedý s bílými stranami. Zobák je silný, kuželovitý. Sýkora modřinka je na druhém místě co do počtu na našem území. Je drobnější, s malou kulatou hlavou, nejvýraznějším znakem je modré temeno a černý proužek přes oko. Hnízdí podobně jako koňadra, někdy se objevuje polygynie (samec má až tři samice). Mláďata s rodiči setrvávají i přes zimu. Sýkora uhelníček je také malý druh sýkory s velkou černou hlavou, bílými lícemi a velkou bílou skvrnou v týlu, podle níž se dá odlišit od ostatních druhů, Hřbet je olivově šedý a spodina šedobéžová. Hnízdí dvakrát do roka, s podobným počtem mláďat. Vzácností je sýkora parukářka, pro niž je typická nápadná chocholka na hlavě (žije převážně v jehličnatých lesích, na krmítku ji nepotkáme).
Sýkory se živí živočišnou potravou (motýli, larvy, housenky a brouci) a rostlinnou potravou (ovoce, semínka a bobule). Na krmítku má nejraději slunečnici, vlašské ořechy a lůj.
Zajímavost – sýkory u krmítek útočí na jiné ptáky a pasou se po jejich mozcích. Zobákem jim rozklovají lebku a obsah vyjedí. Stejně jako ptáky likvidují i zimující netopýry, pokud na ně narazí. Ač vypadají roztomile, nejsou hloupí a jak se dostat k bílkovinám mají důmyslně připravené.


ROK 2022
*****

DROZD ZPĚVNÝ, DROZD KVÍČALA..
Víte, kolik máme druhů drozdů a jak je rozeznáme?
Drozd zpěvný je pěvec o něco menší než kos, má olivově hnědé peří po celém těle. Světlá hruď a bělavé břicho je pokryto černohnědými podélnými skvrnami. Obě pohlaví mají stejný šat, mladí drozdi mají skvrnitá i záda. Drozd žije na okraji lesů nejrůznějších typů. V polních lesících a v porostech kolem vodních toků, V posledních letech pronikl i do lidských sídlišť. Drozd zpěvný je tažný pták, v říjnu odlétá na jih na západ Evropy severní Afriky, odkud se v březnu vrací. Svůj přílet prozradí drozd pronikavým, příjemně znějícím zpěvem, který s postupným oteplováním sílí a zaznívá od rána do večera. Drozd dokáže napodobovat i zvuky jiných ptáků. Již v dubnu začne hnízdit, hnízdo staví samička na stromech nebo keřích, hnízdní kotlinka je vymazaná dřevitým trouchem smíseným se slinami. Do ní snese samice 5 modrozelených vajíček a sedí na nich 12 dní, výchova na hnízdě trvá dalších 14 dní a zúčastňuje se již i samec. Po osamostatnění mláďat z první snůšky zakládají staří ještě druhou snůšku.
Drozd kvíčala je velký asi jako kos a je to náš nejpestřeji zbarvený drozd. Nejlepším poznávacím znamením je břidlicově šedá hlava, bílé partie na spodní části křídel a černý ocas. Dospělý pták má boky, hrdlo a křídla s černými šípovitými skvrnami a bílé bříško. Nad okem má bílý pruh. Samec zpívá i při letu :). Kvíčala je společenský pták, hnízdí s několika páry kolem sebe v koloniích. Hnízdo si staví podobně jako kos – tráva, mech, větvičky, střed slepen hlínou a vystlán travinou. Samice snese 3 – 5 vajec, po vylíhnutí během 14 dní trvá dalších 14 dní výchova, hnízdo opouští mláďata ne zcela schopna letu, a tak je rodiče krmí ještě dva týdny mimo hnízdo. Hnízdí jednou ročně.
Zajímavost – v hejnu je schopen zaútočit na dravce a postříkat ho trusem natolik, že ten není schopen letu.
Dalšími druhy je drozd cvrčala a drozd brávník, s těmi jsme se zatím ještě nepotkali.


ZAJÍC POLNÍ
Ušatého savce nemusím snad ani představovat – má žlutohnědou srst, krátký ocas s bílou špičkou a dlouhé uši, na konci černé, stejně jako ocas, svrchu tmavý (spolehlivý znak pro rozlišení mezi králíkem divokým a zajícem). Právě tyto, v poměru s tělem, obrovské ušní boltce umožnňují zajíci velmi dobře slyšet. Mimo sluchu má i velmi dobře vyvinutý hmat a čich. Trochu horší je to se zrakem, ale za šera a tmy vidí velmi dobře. Zajíc má zajímavou stavbu těla – zadní nohy má mnohem silnější a delší než přední, proto mu umožňují velmi rychlý běh, skoky a dovedné kličkování, což je jeho jediná obrana před predátory. Cítí-li se zajíc ohrožen, obvykle se přikrčí do prohlubně v terého a sklopí své dlouhé uši. Zajíc v průměru váží od 2,5 kg do 6 kg, je dlouhý přes půl metru. Další zajímavostí u zajíce je to, že samice je schopna v době březosti přijmout ještě další oplozená vajíčka (superfetace – přeoplodnění – tzn. oplodnění již plné zaječice jiným nebo stejným samcem má za následek, že tato máláďata zaječka vrhá o tolik dní později, o kolik dní po prvním honcování se ustečnilo honcování druhé.
Již druhový název napovídá, že zajíc se pohybuje především na polích a na volných prostranstvích. Odpočívá v ploché jamce, kterou si sám vyhrabe. Ze svého úkrytu někde v houští či pod zemí vyléza za soumraku a na polích a loukách hledá potravu. Při pastvě se pohybuje nápadně pomalu a tiskne se k zemi. Živí se rostlinami, trávou, plody, zrním,houbami, okusuje mladé stromky, po sklizni okusuje zbytky řepy, kukuřice a jiných plodin a občas nepohrdne ani živočišnou stravou (drobní živočichové nebo žížaly). Zajíci většinou žijí samotářsky, výjimkou je doba páření, kdy jsou vidět v poli, kde honí několik samců jednu zaječici a vedou o ní mezi sebou nelítostné boje. Před predátory ho chrání nejen zbarvení, ale i jeho přirozená bázlivost. Přitom zajíc je veselý a chytrý tvor.
Zaječí námluvy (tzv. honcování) začínají již začátkem března. Zajíci se shromažďují na určitých místech a pronásledují samice. Při oplodňování samec samici doslova „zbije“. Samci nejsou v tomto období tak opatrní, a proto se na jaře často stávají oběťmi silničního provozu.
Samice rodí až čtyřikrát v roce po dvou až čtyřech mláďatech. Březost u zaječky trvá kolem 30 dní. Malí zajíčci se rodí s řídkou srstí a otevřenýma očima a jsou ihned po narození schopná samostatného pohybu. Zpravidla se však přikrčí do úkrytu – nemaí ještě vyvinutý čich – a čekají, až je matka přijde nakojit. To trvá tři až čtyři dny, pak se již pouští sami za potravou. Samice je kojí tři týdny, potom se osamostatňují a v jednom roce života jsou pohlavně vyspělá. Nepřáteli zajíce je především liška, lasička nebo krahujec – ale ti uloví většinou jen nemocná nebo nezkušená mladá zvířata. Zajíc je natolik dobrý běžec, že se kličkováním zbaví prakticky každého pronásledovatele.
Zajíc polní není zvlášť legislativně chráněn, jeho stavy v honitbách se pečlivě sledují, ale je zařazen mezi ohrožený druh, neboť v současné době populace zajíce polního na většině území ČR výrazně kleslá vlivem moderního zemědělství, které zasahuje do životního prostředí stále negativněji.


NAŠI NEJMENŠÍ PTÁCI....
STŘÍZLÍK OBECNÝ
Střízlík je nápadně menší než vrabec. Dorůstá sotva 10 cm a patří tak k vůbec nejmenším ptákům Evropy. Jeho zbarvení je skořicově hnědé s drobnými světlejšími skvrnkami, bříško má světlejší. Od krátkého zobáčku vybíhá nadoční světlý proužek, tváře a příuší jsou tmavší. Ocásek nese střízlík téměř kolmo nahoru, proto si jej nemůžete zaměnit za jiný druh. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně. Ačkoli je názvem a vzezřením nejmenší ptáček, patří mezi nejhlasitější ptáky. Jeho zpěv je velmi hlasitý, výrazný, kolísavý a náhle zakončený.
Střízlík je u nás pravidelně hnízdící pták, který žije ve všech typech lesů, v zahradách a parcích a v zeleni kolem vodních toků. Některé páry jsou spolu po celý rok, běžné jsou i tři samičky k jednomu samečkovi. Na jaře si staví sameček řadu hracích hnízd, někdy víc jak tucet. Hnízdečka leží při kořenech stromů, v houští břečťanů nebo polodutinách nízko nad zemí.
Jedná se o kulovitou stavbu z trávy, mechu, lišejníků a listů s vchodem po straně. Hnízdí dvakrát ročně, samička snáší do hnízda 6-8 vajec a sedí na nich 14 dní. Po vylíhnutí je převážně i sama krmí. Po 18ti dnech mláďata opouští hnízdo. Bohužel častým hostitelem střízlíka je kukačka, která mláďata střízlíka vytlačí.
Hlavní složkou potravy střízlíka je hmyz a jeho larvy a vajíčka, stonožky, roztoči, malí korýši,mnohonožky a pavouci, zcela výjimečně požírá i bobule a drobná semínka.
Střízlík v zimě ztrácí hodně tepla, proto noci přečkává pohromadě s více střízlíky, schoulenými v jednom hnízdečku.
Kromě kukačky je největší hrozbou kočka, liška, kuna a krahujec, protože se střízlík pohybuje především na zemi nebo těšně nad ní.

KRÁLÍČEK OBECNÝ
Králíček je pravidelně hnízdící stálý ptáček, je nejmenší v Evropě. Má kulovité tělíčko, poměrně krátký ocas a tenký špičatý zobáček. Peří má olivově zbarvené se světlým bříškem a dvěma bílými a jednou černou příčnou páskou na křídlech. Má živě oranžové, černě orámované temeno a samice má žlutě zbarvenou korunku.Je velmi pohyblivý.
Králíček se zdržuje v jehličnatých, především smrkových lesích, v parcích a zahradách s dostatečným porostem jehličnatých dřevin. V době hnízdění je skrytý, hnízdí jednotlivě. Se samičkou jsou v této době stále velmi těsně pohromadě, stále spolu švitoří a spí přimknuti těsně k sobě. Říká se, že když v kleci uhyne jeden ptáče z páru, druhý steskem brzy uhyne.
Samička staví hnízdo začátkem května a stavba jí trvá 12 dní. Hnízdečko je zavěšeno pod smrkovou větví a zapletené mezi okolní větvičky. Zřídka můžeme hnízdo králíčka objevit v břešťanu. Hnízdo je velké jako pěst, vystlané peřím a vejde se do něho 7 – 10 vajec, na který samička 15 dní sedí. Mladí králíčci vylétají po 18ti dnech. Samička často staví hned hnízdo nové, zatímco sameček se ještě stará o potomstvo z první snůšky.
Hlavní potravou králíčka jsou pavouci a hmyz.
Po hnízdění se ptáci spolčují v hejnka a často se přidávají k hejnům sýkorek. Králíček je částečně tažný pták.

KŘIVKA OBECNÁ
Křivka obecná je pták o něco větší než vrabec domácí s velkou hlavou, krátkým ocáskem a překříženým zobákem. Hlavu a hruď má živě červenou, spodek bříška bělošedý, křídla a ocas červenohnědý. Někteří samečci jsou do žluta. Pro tohoto ptáčka je příznačný křivý zobák, u dospělých ptáků je silný, s horní čelistí protaženou v dlouho špičku, hákovitě ohnutou dolů, kdežto dolní čelist, silnější než horní, je zahnuta obloukovitě nahoru a kříží se buď napravo nebo nalevo. Zobák má křivka takto uzpůsobený k louskání semen šišek, která jsou hlavní potravou. Semena obsahují pryskyřici a ta ve stravě zapřičiňuje to, že se tělo křivky po její smrti velmi těžko rozkládá.
Křivka žije ve smrkových a jedlových lesích. Za potravou leze velmi obratně, při šplhu používá dlouhé, silné a špičaté drápy i zobák, podobně jako papoušci. Šišky louská buď v jejich přirozené poloze, třeba visí i hlavou dolů, nebo si je po utržení odnáší jinam a tam páčením nadzvihává šupiny a požírá ukrytá semena. V létě křivka nepohrdne ani hmyzem a různými bobujemi..
Křivka hnízdí v každé roční době a je jediným ptákem u nás, který hnízdí i v zimě. Je to proto, že mláďata jsou přiváděna na svět, když je nejvíce potravy. Hnízdo si staví na vysokých stromech, převážně smrcích, blízko kmene, které je dobře ukryté.Stavba z větviček, vřesu, stébel, lišejníku a mechu je vystlaná měkkým materiálem a peřím. Hnízdo staví samička, sameček se stará o její potravu a krmí ji i v době hnízdění. Křivka do hnízda snáší 3 – 4 vejce, ze kterých se za 15 dní vylíhnou mladé křivky. Po 14 dnech jsou mladé křivky, které mají normální zobáčky, schopné letu a potulují se s rodiči v hejnech po okolí. Zobáčky se jim zkřiví až při samostatné obživě. Mimo hnízdění žije kavka obecná v menších rozvolněných hejnech.
Oblasti hnízdění, početnost a doba výskytu se každoročně mění v závislosti na úrodě semen. Nepravidelné přesuny mívají charakter invaze. Často celá populace opustí oblast a na několik let osídlí invazivně jiné území.

OKŘÍDLENÁ MYŠKA.....
Netopýři jsou výjimeční tvorové už od pohledu. Svým způsobem života jsou zahaleni rouškou tajemna. Lidé si je spojovali s posly zla, viděli v nich ďáblovo poselství. Tento odpor je v nás hluboce zakořeněn a jen pomalu vnímáme, jakou důležitou úlohu v přírodě netopýr má. Naopak v Číně je netopýr považován za posla štěstí :).
Netopýr je savec a patří mezi letouny. Nejvýznaměnším znakem je blanité křídlo, natažené mezi ocas, zadní končetiny, tělo a přední končetiny s výrazně prodlouženými prsty, mezi něž je tato blána vypnuta. Křídlo netopýra má ovšem mnohem více funkcí než křídlo ptačí: to je pevné a pták je může ohnout jen v rameni a v loktu, kdežto netopýr může měnit celou geometrii křídel – zalamovat, tvarovat, naklánět. Díky schopnosti dokonalého manévrování jsou metopýři mezi tvory v přírodě nedosažitelní. Také při lovu mají křídla svoji hlavní úlohu – netopýr nechytá létající hmyz rovnou do tlamky, ale sbírá je do blány jako do podběráků, dovedně naklopí co nejblíže k tělu a teprve potom jej sežere, pokud je kořist větší, letí s ní na potravní místa, kde ji potom konzumuje. Další zajímavostí na těle netopýra jsou zadní nohy. Jsou v kotníku otočeny o 180 stupňů, tedy chodidlem dopředu, a za ty je netopýr pověšen hlavou dolů a odpočívá. Aby se neunavil z dlouhého visení, má v zadních končetinách šlachy, které stahují prsty na nohách vahou samotného netopýra. Hlavním orientačním smyslem je sonar – netopýr vysílá ultrazvukové signály, které se odrážejí od předmětů a podle těchto vln se potom netopýr orientuje. V létě žijí netopýři odděleně. V úkrytu zakládají samice kolonie a začátkem června rodí 2 mláďata, která krmí a vychovává do srpna. Mláďata potřebují udržet teplo, proto se ukrývají na půdách, ve škvírách, ve věžích kostela, jsou napresovaná na sebe. V prvních dnech po porodu si mládě bere samice s sebou na lov, přisáté na bradavce, později se v noci několikrát vrací k mláďatům na kojení.
K zimování potřebuje netopýr úkryt se stálou teplotou do 10 stupňů a vysokou vlhkostí. V tomto prostředí maximálně zpomalí svůj metabolismus a v hlubokém spánku přečká období bez zdroje potravy (hibernace). Pokud teplota v úkrytu stoupne, netopýr se probudí a přelétne do chladnější úkrytu a naopak, pokud klesne teplota, kdy by netopýr zmrznul, zafungují mechanismy, které netopýra vzbudí a netopýr přeletí do teplejšího zimoviště.
PS: Letos bylo teplé babí léto a 5. října odpoledne jsme byli překvapeni stovkami netopýrů, kteří létali nízko nad poli a chytali mušky, zásobu na zimu. Druhý den jsme nezahlédli ani jednoho. Měli jsme štěstí na "netopýří invazi" stejně jako o prázdninách, kdy nás překvapily stovky čápů a racků bělohlavých.


MLYNAŘÍK DLOUHOOCASÝ
Mlynařík vypadá jako péřový míček s dlouhým ocáskem. Má zavalité tělíčko a nápadně dlouhý stupňovitý ocas. Celková délka mlynaříka je 15 cm, z toho 10 cm měří ocas. Jeho zbarvení je převážně černé, bříško má bílé, šedé nebo lehce narůžovělé. Zobák, oči i končetiny tmavé, stejně jako ocas, taktéž černý s výraznými bílými vnějšími okraji. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně.
Mlynařík obývá nejčastěji vlhké listnaté nebo smíšené lesy s hustým podrostem, okraje lesů s křovinami, ovocné zahrady a parky. Mimo hnízdní období žije v menších hejnech, v zimním období ptáci hřadují schouleni a těsně přitisknuti k sobě. Mlynařík je velmi čilý a obratně šplná i po velmi tenkých větvích. Živí se především hmyzem, larvami, vajíčky a pavouky, na jaře požírá mladé pupeny a různé plody, v zimě i semena. Specifický je sběr potravy při zavěšení jen jednou nohou za větvičku.
Pohlavně dospívá na konci prvního roku života a je monogamní. Hnízdo staví oba dospělí ptáci, a to u kmenů nebo ve větvích keřů. Hnízdo je kompaktní uzavřená kulatá stavba se silnými stěnami, široká v průměru 9 – 18 cm a vysoká asi 11 – 25 cm. Boční vletový otvor je téměř vždy umístěn v horní části hnízda, které je postaveno z mechu, lišejníků a pavučin, peří, vlny nebo srsti. Právě mechy a lišejníky, kterými je hnízdo obaleno, je výborně zamaskováno. Stavba hnízda jim trvá až 14 dní. Měli jsme možnost v roce 2012 sledovat stavbu jejich hnízda – byla to úžasná podívaná.
Odkaz: https://youtu.be/6KgyrEiLHnk

Mlynařík hnízdí od dubna do června, na 8 – 12 vejcích sedí samička 12 dní. Někdy jí při sezení na vejcích kouká z hnízda ocásek, jindy se v hnízdě ocásek ohne a ještě nějakou dobu po vyhnízdění ho má samička ohnutý. Po vylíhnutí mláďat často pomáhají rodičům s krmením i jiní mlynaříci. Hnízdo mladý dorost opouští po 14 – 18 dnech a ještě dalších 14 dní je krmen mimo hnízdo. Zpočátku spí mladí ptáci stěstnaní do péřového klubíčka nebo těsně u sebe v řadě na větvi. V srpnu se rodinka spojí s dalšími rodinami a tvoří hejnka, v nichž je až 30 mlynaříků.