Příspěvky:Nezávislá ornitologická skupina

ROK 2017
* * * * *

ZAJÍMAVOSTI ZE SVĚTA HMYZU
Pěstujete-li muškáty nebo jiné vícekvěté letničky na balkonech či zahrádkách, jistě jste si všimli, že kolem nich létá podivuhodný živočich, sající v letu nektar z květů. Nejedná se ovšem o kolibříka, jak se spousta lidí domnívá, ale jde o hmyz, a to o denní můru z čeledi lišajovitých, dlouhozobku svízelovou.
Tato nevšední můra přilétá z jihu Evropy začátkem léta, zakládá u nás dvě generace potomků, a její vývoj je do značné míry zrychlený. Vajíčka jsou hladké malé zelené kuličky, z kterých se po zhruba 5ti dnech líhnou malé zelené housenky, které jsou na hřbetě bíle tečkované, vyvíjí se 20 dní a poté se zakuklí. U nás se rodí ve dvou generacích, první od září do října, druhá mezi červnem až srpnem. Kuklí se na zemi, housenky se živí na svízeli a ptačinci. Její vývoj trvá kolem dvaceti dní, potom se kuklí. Dospěláci se líhnou ještě v tomtéž roce, zdržují se dlouho do podzimu, ale potom odlétají na jih. Jejich způsob obživy vyžaduje dostatek rostlin v plném květu. Ve vzduchu se u nich zastavují a ponořují do nich své dlouhé ohebné sosáčky, aniž by přerušili pohyb křídel, který je až 85 krát za minutu. Jejich rozpětí je kolem 5 cm, na zadečku mají z jemných chloupků jakýsi ocásek, který je podobný krátkému ocasu většiny druhů kolibříků. Je poset odstávajícími šupinkami s bílými a černými skvrnami.
Dlouhozobka svízelová má zavalitější tělo, přední pár křídel má šedohnědou barvu a druhý pár křídel je oranžový. Způsob letu vyžaduje podobný tvar těla jako má kolibřík, rozložení váhy a těžiště v přibližném místě.
Víte, jakou rychlostí létá můra dlouhozobka? Až 55 km/h a v krátkých výpadech až 87 km/h a za sekundu dokáže zvládnout až 80 úderů křídly! Nezastaví se ani při páření, ani při kladení vajíček (celkem asi 200 ks). Jasně zelená vajíčka klade za letu po krátkém ohledání přímo do květenství živné rostliny, většinou svízele. Při migraci do teplejších krajin dokáže dlouhozobka zdolat vzdálenost 3000 km za méně než 14 dní, tuto cestu podniká jen jednou za svůj život a jako jeden z mála druhů dokáže létat i pozpátku.
Dlouhozobka je velice pracovitá můra, nejen že ji více vidíme ve dne, létá i v noci, kdy saje nektar z květů všemožných druhů rostlin. V přírodě jsou to nejčastěji bodláky, hvozdíky a chrpy, na zahradě nebo osázených balkonech ji vidíme na muškátech a petúniích. Není vybíravá a je všude tam, kde je dostatek rozkvetlých květin.


HRDLIČČIN ZVAL KU LÁSCE HLAS
Zaposloucháte-li se do veršů básníka K. H. Máchy, kde k lásce zve hrdliččin hlas, kterou pak hrdličku asi pan básník poslouchal?
V době, ve které žil, bylo možné shlédnout jen hrdličku divokou, která i dnes, stejně jako tenkrát, před člověkem prchá na velkou vzdálenost, vyhledává ostrůvky zeleně, lesíky a hájky poblíž vody. Pozorovat tedy zamilované divoké hrdličky zblízka lze jen velmi skrytě.
Hrdlička zahradní v době básníkova života naše končiny ještě vůbec neobývala, přistěhovala se o hodně později z daleké Indie. Hrdličky se postupně šířily dál na západ a za pár desítek let obydlily celou Evropu. U nás se vyskytuje teprve sedmdesát let – přesněji – první výskyt byl zaznamenán na Moravě v roce 1942 a do roku 1955 obsadila celé území republiky.
Do Evropy se dovážel i vyšlechtěný druh hrdličky „chechtavé“, který se choval jako klecový pták pro pobavení. Pokud byly hrdličky v kleci v páru, dlouhé chvíle trávily přítulným chováním, oštipováním zobáčků, chichotáním a vrkáním, zvláště v měsíci květnu. V současnosti chovají holubáři hrdličku chechtavou jako exotické ptactvo.
Které hrdličky s námi žijí?
Hrdlička zahradní se sžila s prostředím a značně se přemnožila. Známe ji ze zahrad, ráda přilétne na krmítko, nebo se proplétá na dvoře mezi slepicemi. Pokud jim přeje počasí, hnízdí někdy až čtyřikrát do roka, ve snůšce bývají dvě bílá vajíčka, z kterých za 14 dní vysedí rodiče mláďata. Holoubata vylétají z hnízda do tří týdnů. Protože je hrdlička zahradní u nás hojně přemnožena, je od poloviny října do poloviny února lovnou zvěří.
Hrdličku divokou spatříme vzácněji a jejich počet začíná ubývat. Pár hnízdí jednou ročně a samička snese pouze 2 bílá vajíčka. Kromě toho, že se mění struktura krajiny a nedostává se jí přirozeného prostředí, hrozí jí nebezpečí při stěhování do Afriky, neboť ještě i dnes je hrdlička kulinářskou pochoutkou pro Francouze, Italy, na Maltě a na Kypru a při cestě do zimovišť je střílena a odchytávána.
Víte, jak tyto dva druhy od sebe rozeznáme? Jednak zbarvením, hrdlička zahradní je šedohnědé barvy, bříško má světlejší a v týle ji zdobí černý proužek. Na ocase má na konci širokou bílou pásku, hrdlička divoká je skořicově zbar-vená s kropenatými křídly, narůžovělým bříškem, modrošedou hlavou, kde jí po stranách krk zdobí černobílé proužky. Liší se od sebe velikostí (hrdlička divoká je menší)a hlavně hlasovým projevem. Hrdlička zahradní vydává tříslabičné gu-gúú-gug, kdežto hrdlička divoká hluboké dvojslabičné turr-turr.
Až uslyšíte hrdliččin hlas... .tipněte si, který druh vlastně posloucháte?


JAK DOBŘE ZNÁME KOSA?
Kromě vrabce není u nás ptáčka, kterého bychom neznali tak všeobecně jako kosa. Ve skutečnosti však jen víme o jeho existenci, že je černý a má žlutý zobák..a to je asi tak všechno.
Tento ptáček je ale velice chytrý a dost se vyzná. Ani by nás nenapadlo, že by mohl vést nějaký krušný život, vždyť si přece od rána zpívá. A přece....tento černočerný opeřenec každý den svádí boj o své vlastní přežití a přežití svých potomků. Jeho hlavním nepřítelem kromě kočky je v současnosti sojka a straka obecná, které se za poslední desetiletí hojně přemnožily. Dříve si kos udělal hnízdo na keříku, na vidlici větví nebo na parapetu okna a kosice v poklidu vy-seděla mladé. V současnosti si kos na stavbu hnízda vybírá místa maskovaná, v ostružinových keřích, v břečťanových porostech domů, a to jen proto, aby jej oko straky či sojky nezahlédlo. Přeci jen se ale stane, že zvídavá straka nebo sojka hnízdo objeví, ale nemá zájem o vajíčka a jejich vysání, vyčká si, až se z vajíčka vyklube mladý kosík a trochu povyroste (přirovnejme jej k mladému kuřeti brojlerovi) a pak si pro vykrmené kosí mládě doletí. Dospělého kosa jako potravu draví ptáci nemají rádi, a to z jednoho prostého důvodu. Potravou kosů je z poloviny potrava živočišná (brouci, červi, mouchy apod.) a z druhé poloviny rostlinná, kterou tvoří převážně sezónní plody. Na jaře dozrávají bobule břečťanu, který je pro nás jedovatý, nikoliv však pro kosy. Břečťan totiž kvete až koncem léta až do listopadu. Přes zimu zůstávají bobule zelené a dozrávají až následující rok na jaře, a to je právě lahůdka pro kosy, drozdy, špačky a červenky. Právě kos dokáže ve svém těle využít jedovaté látky, obsažené v břečťanu a ukládá je do svaloviny. Proto jako potrava dravcům dospělý kos ne-chutná. Bobule břečťanu vydrží kosům jako potrava do května, v červnu začnou dozrávat třešně májovky,na zahradách jahody a rybíz, po létu dozrávají bezinky a jeřabiny. Ve velké oblibě má kos psí víno (přísavník).
Víte, že jsou u nás dva druhy populace kosů? Lesní a městský. Lesní kosi jsou plaší, jejich domovem je les a na zimu se stěhují do Francie a na Apeninský poloostrov. Městský kos u nás zůstává přes zimu v blízkosti našich obydlí a za-hrad, kde hledá nebo čekána potravu (zásyp krmítek, neočesaná jablka, spadané ořechy apod.)
Kosí samec je sytě černý, s oranžově žlutým zobákem a očním kroužkem, samice je hnědočerná – nenápadná. Mladí kosi jsou rovněž hnědočerní, podobní samici, na spodní části těla jsou skvrnití. Samice hnízdí podle počasí od konce března a za léto dokáže až třikrát naplnit hnízdo 3 - 5 vajíčky. Ne z každého hnízda však vyletí mladý kos. Většinou se zachrání kosi z třetího sezení, a to proto, že v té době vyvede mladé straka, která učí své potomky (bohudíky vyvádí jen jednou ročně) zlodějskému řemeslu a létání, a nemá čas plenit kosí hnízda.
Věděli jste něco o kosím životě? Zpívá fistulí, ale žití nemá jednoduché..


DRAVEC V NAŠEM OKOLÍ
Přírodní památka Mokřiny u Beřovic (dříve Hobšovický rybník) je od roku 2000 Chráněnou krajinnou oblastí, což znamená, že se v této oblasti vyskytují významná hnízdiště, nocoviště a tahová zastávka ptactva a biotop ostatní mokřadní zvířeny a květeny. A právě v této lokalitě se letos hojně objevil vzácnější dravec – LUŇÁKLESNÍ.Nejspíšzdeizahnízdil,protože jsme jej mohli vidět na Zlonicku, kolem Velvar a Hobšovic. Tento dravec je o něco větší než káně, rozpětí křídel je až 160 cm, má tmavohnědé peří a šedou hlavu. Od káněte jej rozeznáme podle vidličnatého ocasu, který při rozevření vypadá jako rovně ukončený. Hnízdí na vysokých listnatých stromech v blízkosti vod, kde si staví hnízdo z papíru, hadrů a plastů a samice do nich klade zpravidla tři vejce, na kterých sedí 30 dní. Často ovšem využívá hnízda jiných druhů ptáků, např. volavek nebo vran. Hlavní potravou luňáka jsou žáby a plazi, leklé ryby a mršiny podél silnic. Překážkou pro něj není sebrat s hladiny celé kachní hnízdo i s vejci nebo leklou rybu. Když luňák plachtí, vypadá, jakoby jím zmítal vítr. Patří mezi tažné ptáky, přezimuje v Africe. Jeho celková populace klesá, proto je luňák hnědý zařazen do programu „kriticky ohrožený, zvláště chráněný druh.“

CO DĚLAT, KDYŽ...….

nechceme na svém pozemku, na svém stromu větší ptačí hnízdo, které nám nějakým způsobem překáží, přestože máme k přírodě kladný vztah.
V tomto jarním období, kdy všechno ptactvo zahnízďuje, nebo už hnízdí, nemůžeme dělat nic, jen trpělivě čekat na konec léta, kdy všechna mláďata opustí své domovy. V tomto mezidobí čekání napíšeme žádost na odbor životního prostředí, kam spadá naše obec (v našem případě OŽP Slaný). Pracovník odboru přijede, shlédne situaci a podle uvážení vydá povolení k přesunu hnízda. Až budete mít v ruce povolení, objednáte si vozidlo s plošinou nebo visutým žebříkem a hnízdo přesunete na místo, určené pracovníkem NSEV Kladno.
Toto stěhování se týká ptactva, které je chráněno zákonem. Jde především o hnízda dravců, sov a čápů.
Veškeré informace, jak řešit nastalou situaci s nežádoucím hnízdem, mi byly sděleny pracovníkem Naučného střediska ekologické výchovy Kladno - Čabárna.


ZORRO MEZI PTÁČKY
O jakém ptáčkovi je vlastně řeč?
Opeřenec velikosti kosa, kontrastně šedočerného peří s hákovitým zobákem a širokou černou páskou přes šedobílé čelo s bíle lemovaným ocasem sedává na vrcholcích stromů, ze kterých vyhlíží kořist. Létá v plochých vlnách, občas se zastaví ve vzduchu na jednom místě a jako poštolka pátrá po kořisti. Žije samotářsky nebo v párech, jeho zpěv je nenápadný a je spíš imitací hlasů jiných ptáků, které zaslechne v okolí.
Jde o ťuhýka šedého, který žije v našem okolí a jako jeden z mála pěvců u nás přezimuje. Obývá především meze a remízky uprostřed polí, kde se cítí v bezpečí a která mu poskytují potravu ve formě hmyzu, hrabošů a žab. Z vrcholků stromků a keřů si vyhlíží svoji kořist, kterou si schovává na trnech trnek a hlohu, nebo mezi větvemi keřů, kde si dělá tzv. „spižírny“ na zimu.
Na jaře si staví ťuhýk vysoko na stromech velké hnízdo ze suchých větviček a kořínků, vystýlá je peřím a chlupy a samička do nich snáší 5 šedě skvrnitých vajec, na kterých sedí necelé tři týdny. Mláďata krmí oba rodiče dvacet dní a po vylétnutí z hnízda ještě asi dva týdny, jsou velmi zodpovědnými rodiči. Svá mláďata chrání před vránou nebo strakou útočením a vetřelce zaženou. Dokud sedí mláďata v hnízdě, jsou velmi tichá. Jakmile však hnízdo opustí, upozorňují své rodiče hlasitým křikem, aby věděli, kam jim mají nosit potravu.
Příbuzným ťuhýka šedého je ťuhýk obecný a ťuhýk rudohlavý. Tyto dva druhy u nás můžete výjimečně také spatřit v dolním Polabí nebo na jihu Moravy, ale tyto druhy se na zimu stěhují do jižní a východní Afriky.
Vyjděte si na podzimní procházku do polí, určitě tohoto malého loupežníka s páskou přes oko zahlédnete.


ROK 2018
* * * * * *

ŽIVOT PTÁKŮ V ZIMĚ
Ptáci, kteří u nás v zimě zůstávají, nemají přežití jednoduché. Přes den hledají potravu a v noci se v chumlu navzájem zahřívají.
Nejčastějším návštěvníkem krmítka je sýkorka koňadra a modřinka, vzácně sýkora babka a uhelníček, samozřejmě vrabec, brhlík, zvonek, dlask a strnad. Na zásyp v zahradě, kde je méně hluku a pohybu, přilétají hrdličky zahradní, sojka a straka, kos, červenky a pestrobarevný hýl.
A od kdy a čím ptáky v zimě krmit, abychom jim a jejich trávicímu ústrojí neublížili?
Přikrmováním pomůžeme nejvíce v době, kdy panují mrazy a především, kdy krajinu pokryje sníh. Ta jim totiž schová většinu možných zdrojů potravy – semena uschlých trav a plevelů, tlejících jablek a ořechů. Spolehlivým zdrojem energie pro ptáky je slunečnicové semeno, které je hodně tučné. Také drcená jádra vlašských a lískových ořechů dodají jejich tělu potřebný tuk, kterým se chrání před mrazem. Jádra nemusíme vylupovat, stačí vlašský ořech rozdělit na poloviny, sýkorky si jádra vyzobají. Do krmítek můžeme sypat jakákoli semena – proso, konopí, mák, lněné semínko a řepku. Ideální pro zrnožravé ptáky jsou celá obilná zrna, nebo odpad z čističek obilí. Kosi a drozdi kvíčaly nepohrdnou kousky jablek. Dnes je v obchodech pro zvířata dostatečný výběr směsí pro přikrmování jednotlivých druhů ptáků, lojové závěsné koule apod.
S přikrmováním ptactva bychom měli skončit koncem března, kdy jim začíná sezona namlouvání a hnízdění.
Měli bychom se zmínit i o krmítku, jak vlastně má vypadat: na velikosti nezáleží, mělo by být prostorné, aby se ke krmení dostali i větší ptáci (kosi, dlask..). Na krmítku musí být dostatečně velká stříška, která chrání potravu před vlhkem a sněhem, kolem základny by mělo být nízké zábradlí, aby vítr nesmetal zásyp na zem, kde by na ptáky číhalo nebezpečí (dravci, kočky). Krmítko by i z tohoto důvodu mělo být jeden a půl metru nad zemí a alespoň dva metry od stromu.
A co do krmítka nepatří? Těstoviny, slaná strouhanka a žádné zbytky z naší kořeněné kuchyně.
Pomozme našim ptáčkům zpěváčkům přežít zimu, odmění se nám svým zpěvem od jara až do podzimu.


SRNEC OBECNÝ
Při toulkách po okolí nepozorujeme pouze ptactvo, ale veškerou faunu, žijící v naší blízkosti – hmyz a savce. Jedním z živočichů ,který je v našem kraji hojně zastoupen, je srnec obecný. Celá stáda můžeme pozorovat v polích od Břešťan směrem na Poštovice, k Beřovicím a směrem k Jarpicům a Vyšínku.
Stádo vede nejsilnější samec, kterého spatříme jako prvního, protože je skoro vždy ve stoje, nebo leží se vztyčenou hlavou a své stádo hlídá před nebezpečím. Vyskytne-li se v blízkosti stáda, varovným signálem – chraplavě „štěkne“ - a tím dá povel k úprku. Stáda se při hledání potravy přesouvají z jedné honitby do druhé, takže se myslivcům počet kusů často mění.
Srnec obecný patří do čeledi jelenovitých, dosahuje hmotnosti od 15 do 35 kg a v kohoutku měří 70 cm. Ocas má velmi krátký. Přes léto je jeho srst rezavo-červené barvy, na zimu mu narůstá zimní a je znatelně tmavší (tzv. přebarvuje). Spodek těla mají světlejší a pod ocáskem nápadnou, širokou a čistě bílou skvrnu, nebo-li zrcátko. Pomocí zrcátka se mezi sebou dorozumívají, protože nejaktivnější jsou navečer za soumraku. Samci mají krátké parůžky, které každým rokem v období od října do listopadu shazují a do jara jim narůstají nové, které jsou pokryté sametovou vrstvou (lýčí), který vyživuje parůžek v růstu a vývoji. Když srnci parůžek doroste, vytlouká jej otíráním o kmínky stromů nebo keřů a zbavuje tak svoji ozdobu od odumřelého lýčí. Srnčí potravu tvoří byliny, mladé výhonky, plody, houby a zemědělské plodiny. Ve volné přírodě se srnec dožívá kolem 10 let.
Srnec je polygamní (páří se s více samicemi) a v polovině července si ve svém stádu začne vybírat družky.. K říji dochází v teplých červencových a srpnových dnech. Srna je březí asi 40 týdnů, z toho několik týdnů se vajíčko vůbec nevyvíjí („uklidňuje se“). Po šesti měsících rodí jedno až dvě srnčata, které srna kojí tři týdny. První týden zůstávají srnčata zcela nehybně ukryta v husté vegetaci, kam je matka chodí několikrát denně krmit. Srnčata opouští matku v druhém roce, kdy přichází na svět nová generace, dospívají ve druhém roce.
Lovecká sezona je období, kdy se smí regulovat stavy zvěře a Ministerstvo zemědělství podle vyhlášky 245 vydává doby lovu pro jednotlivé druhy. V našem případě se srnec obecný smí střílet od poloviny května do konce září, srny a srnčata od září dokonce roku.


ŠKODNÁ V NAŠEM OKOLÍ
Jak jsme se v únorovém čísle zmínili, nepozorujeme pouze ptactvo, ale faunu kompletně. Proto se dnes zmíníme o dalším savci, jež žije v naší blízkosti. Jde o lišku obecnou, která patří mezi nejrozšířenější divoce žijící zástupce psovitých šelem. Je to takřka neviditelný lovec, neboť velmi dbá na svoji bezpečnost a pohybuje se v terénu velmi důmyslně. Přestože dává přednost hustým lesním porostům, v našem okolí se spokojila křovinatou roklí, remízky a rákosím. S velkou oblibou se zdržuje v blízkosti stohů, které jí jednak poskytují vhodný úkryt při nepříznivém počasí a také dostatek potravy v podobě hrabošů.
Liška je dlouhá až 90 cm, váží přibližně 13 kg a v kohoutku měří kolem 40 cm. V zimním období působí mohutným dojmem, protože je v zimní rezavé srsti a má dlouhý huňatý ocas půl metru dlouhý, na jehož konci svítí bílá špička ( v myslivecké hantýrce se mluví o „květu“). Spodní část těla je též bílý, černě má zbarvené pouze tlapky a zadní strany uší. Liška si potravu obstarává hlavně v noci, má výborný čich a sluch, trpělivě vysedává u vyhlídnuté dírky v zemi a čeká na svoji kořist. Hraboše se zmocní jedním skokem, je pružná jako kočka. Neloví pouze hraboše, ale plení hnízda koroptvím, nepohrdne malým zajíčkem, u vody jsou jí vhod kachny a ondatry. V době, kdy má mláďata, si troufne i na mladá srnčata.
Liščí nora je v zemi vyhrabané obydlí, které má několik chodeb. Bývá vyhrabána do svahu a musí být chráněna před přímým větrem. Liščí říje probíhá od ledna do března, tzv. kaňkování, a lišák následuje samici do jejího brlohu. Březost lišky trvá kolem 50 dní, rodí se slepá mláďata, většinou 4 – 5 liščat, porostlá šedou srstí. Lišák se stará o dostatečný přísun potravy, liška pečuje o potomky a šest týdnů kojí. Během 14ti dnů liščata prohlédnou a v květnu se poprvé odvažují opouštět noru. V druhé polovině léta se osamostatňují a pokud mají po celé léto dostatek potravy, na zimu jsou již k nerozeznání od svých rodičů. Liška se dožívá až 12ti let.
Přes každoroční lov lišek je její populace stále vzrůstající díky svému skrytému způsobu života. V minulosti se hojně užívalo pastí a otrávených návnad, v současnosti jsou všechny tyto způsoby lovu nezákonné. Při výskytu vztekliny a prašiviny, kterou bývala liščí populace zasažena, a která regulovala jejich počet, byl zaveden program očkování lišek proti vzteklině kladením návnad, obsahující imunizační vakcínu.
Podle myslivců je liška přemnoženou zvěří a je povolen její celoroční odstřel. Odborníci uvádí, že únosný stav je jedna liška na 500 ha, počet lišek je v některých honitbách až dvacetkrát vyšší!


MOTÝLI V NAŠICH ZAHRADÁCH
Šperkem na kvetoucí rostlině, keři nebo stromku je bezesporu motýl a některé druhy, krášlící naše zahrady, bychom vám chtěli představit.
Vzhledem k rostlinné produkci zemědělců v našem nejbližším okolí je nejvíce zastoupen rod bělásků, a to bělásek zelný a bělásek řepkový. Už jejich podnázev napovídá, kam kladou vajíčka a kde zemědělcům nejvíce škodí. Bělásků je téměř dvacet druhů a žijí po celé Evropě, Asii až po Indii a Japonsko. Rozdíl mezi těmito dvěma druhy je téměř nepatrný, odlišují se jiným rozložením tmavých skvrn na křídlech a velikostí. Bělásek zelný má rozpětí křídel 50-60 mm, bělásek řepkový je o něco menší, rozpětí křídel je 30-40 mm. A jak se rozmnožují? Bělásek zelný klade 200-300 vajíček na spodní listy košťálovin, již po čtyřech dnech se vylíhnou housenky a po čtyřech týdnech se z nich vyvinou kukly. Kuklení probíhá v úkrytu na kmenech stromů nebo na zdech domů. Bělásek dokáže od dubna do října naklást až tři generace, proto patří na zahrádkách mezi škůdce, které dokáží zlikvidovat veškeré košťáloviny.
Bělásek řepkový není tak produktivní, ročně mívá dvě generace, vývoj housenky až po zakuklení je rozdílný pouze v místě kladení vajíček, a to na mladé výhonky. Protože se však živí plevelem, jako je hořčice polní, řeřišnice, potočnice a česnáček, není tento motýl považován za škůdce, na pěstovaných užitkových rostlinách se běžně nevyskytuje.
Dalším známým rozšířeným druhem z řádu motýlů jsou babočkovití, především babočka paví oko, babočka admirál, babočka kopřivová a babočka bodláková. Tito motýli mají charakteristické základní kresby na křídlech. Babočka paví oko má na každém křídle skvrnu v podobě pavího oka, babočka admirál je černý motýl s příčným červeným pruhem na předních křídlech a červený pruh zdobí lem okraje zadních křídel. Babočka bodláková je cihlově zbarvená a má bílé skvrny na předních křídlech. Babočka admirál má ráda sladké, proto ji nejčastěji vidíme na přezrálém spadaném ovoci, jak saje šťávu. Babočka bodláková saje dlouhým sosákem sladkou šťávu z bodlákových květů, kam klade i vajíčka.
Výjimečně můžeme na květech pozorovat modráska jehlicového, létá ve skupinkách a má rád vlhko, takže jej spatříme při březích potoků a rybníků.
Jedno léto jsme objevili na zahrádce krásně zbarvenou housenku, jakoby v tygří pláštěnce s příčnými černými proužky. Šlo o housenku otakárka fenyklového. Další rok jsme proto vysázeli na záhon fenykl, abychom tohoto krásného motýla přilákali, bohužel se za celé léto neukázal. Tento motýl patří mezi ohrožený druh.


ŠPLHAVÝ BUBENÍK....
O kom je řeč? O STRAKAPOUDOVIvelkém, jehož přirozeným biotopem jsou lesy všech typů, v posledních letech se nám ale přistěhoval do parků a zarostlých zahrad. Je velikosti kosa, nápadně zbarvený, převládá černobílé peří, s červenými ocasními krovkami, samečkové mají na rozdíl od samic červený týl. Z jara je nápadný svým bubnováním do kůry dutých nebo hnijících stromů nebo na plechové části staveb, nebo kopulí kostelů (frekvence jeho bubnování má asi 30 úderů za minutu!). Přídavkem bývá i jeho jasný trylek. Tímto nepřeslechnutelným bubnováním láká samičku na své území a zároveň odhání i možné konkurenty. Hnízdo si strakapoudi připravují každý rok nové, hloubí dva až tři týdny dutinu do narušeného kmene listnatých stromů,kam klade samice 4 – 6 vajec a sedí na nich 14 dní, v noci sedí vždy jen samec, mláďata vylétají po měsíci. Živí se především hmyzem, občas plení i hnízda jiných ptáků. Protože je to nestěhovavý pták, v zimě dobývá semena šišek, která jsou bohatá na tuk a různé plody, často zalétá i na krmítko, chutná mu lůj a slunečnice. Jeho stavba těla je skvěle přizpůsobena životu na stromech. Jeho čtyři prsty, z nichž dva směřují dopředu a dva dozadu, jsou opatřeny zahnutými drápy, které usnadňují šplhání a jeho tuhá ocasní pera při něm slouží jako opora těla. K rozbíjení dřeva má velmi silný, zašpičatělý zobák s velmi dlouhým jazykem, který je na konci opatřen drsnou štětičkou a ta mu pomáhá získat kořist i ze špatně dostupných míst.


ROK 2019
* * * * * *

KALOUS UŠATÝ
Kalous ušatý je nejrozšířenější a počtem nejhojnější sova. Hodně se podobá výrovi velkému (Bubo bubo) dlouhými pérovými oušky a stejně tak zbarvením, je však o mnoho menší. Má dlouhá křídla, která sahají až ke konci ocasu. Rozpětím křídel do 100 cm a váhou do 350 g patří mezi středně velké sovy.
Oční disky dospělých sov jsou žlutavě šedé, peří dosahuje až na pařáty. Samce od samice nerozeznáme, jsou zbarvením stejní. Jsou aktivní za soumraku a v noci, v zimě se přes den zdržují v menších skupinách. Začínají tokat velmi brzy podle počasí, při mírné zimě již koncem ledna. Samec vytrvale houká, při svatebním letu často během klikatého letu tleská křídly pod bříškem. Kalous si hnízdo nestaví, využívá staveb jiných ptáků – opuštěná hnízda vran, strak, havranů nebo káňat. Někdy zahnízdí i v dřevěných budkách s otevřenou přední stěnou. Samice snese v březnu 4 - 6 bílých vajec, samec se stará o potravu. Po 28 dnech se postupně líhnou mláďata, která hnízdo po dalších 28 dnech opustí. Zdržují se však v okolí hnízda, kde je rodiče učí lovit. Hlavní potravou kalouse jsou hraboši a myši, kteří tvoří 90 % z celkové kořisti. Loví i jiné hlodavce, hmyzožravce a drobné ptáky, zejména vrabce. Kalous má skvěle vyvinutý sluch a zrak, svoji kořist dokáže ulovit i v naprosté tmě. Je zajímavé, že má zrak uzpůsobený k vidění na větší vzdálenost, na blízko vidí špatně. Létá velmi tiše. Podle složení potravy je kalous naší nejužitečnější sovou.
Kalous ušatý žije i v našem bydlišti. Mnoho let byl hnízdištěm vysoký smrk u sokolovny a za zámkem, trvale žije na stromech v mateřské školce a na jehličnanech v přilehlých zahradách. Kde hnízdí, poznáte podle vývržků pod stromy.
Co jsou vývržky? Nestravitelné zbytky (kosti, srst), které se kalous dvakrát za den zbavuje v podobě podélných šedých chuchvalců (plky), které jsou nejen dobrým zdrojem informace o hojnosti v lokalitách, ale lze z plků zjistit, jaká kořist je v jeho potravě v dané oblasti nepočetněji zastoupena.
Zajímavost – kalous se na Zemi vyskytoval v poslední době ledové, tedy před 100 000 lety.


ZAJÍMAVOSTI O ČÍŽKOVI A STEHLÍKOVI
Stehlík obecný patří do čeledi pěnkavovitých. Stěhovavý malý pěvec, jeho rozšíření je po celé Evropě, Asii a severní Africe. Vlivem mírných zim zde víc jak polovina počtu stehlíků zůstává přes zimu a často je vidíme na krmítku.
Stehlík je nejpestřejší pěvec, co se zbarvení týká. Na přední části hlavy má jasně červenou masku, temeno a zadní část krku má černé. Mezi těmito barvami se táhne bílý pruh, tvořící náhrdelník. Na černých křídlech má širokou křídelní žlutou pásku a konce ocasních per černého ocasu mají bílé skvrnky. Stehlíka nalezneme v otevřených lesích a mýtinách, zahradách a ovocných sadech. Mimo období hnízdění, což je od května do srpna, kdy samička snese pouze jednu snůšku se 4 – 6 vejci, se stehlík objevuje na loukách a opuštěných pozemcích, kde vyhledává malá semena různých druhů bodláků (pcháč, pupalka apod.)
Víte, proč je stehlík kolem zobáčku zbarven do ruda? Podle křesťanů stehlík vytrhával trny z hlavy Kristovy, nesoucího svůj kříž na Golgotu a červeň peříček kolem jeho zobáčku byla ztotožňována s krví Kristovou, kterou se stehlík potřísnil.
Pro svůj atraktivní vzhled a příjemný zpěv se stal klecním ptákem a v registrovaných chovech jej skřížili s kanárem.
My však máme raději ptáčky ve volné přírodě, jsou ozdobou zahrad a v zimě krmítek.

Čížek lesní je drobný žlutočerný pěvec, hnízdí po celé Evropě a Asii, je částečně tažný. U nás žije po celý rok. Samice se od samečka barevně výrazně liší. Sameček má zeleno-šedý hřbet a žlutý kostřec, široké žluté pruhy na křídlech, černou skvrnu pod zobákem a černé temeno. Samička je zeleno-šedá. Hnízdí dvakrát ročně od března do července, klade 2-6 skvrnitých vajec a sedí na nich sama 14 dnů. Mláďata, stejně jako u stehlíka, opouští hnízdo po 15ti dnech. Čížek se semenožravý, na podzim a v zimě sbírá semena listnatých stromů, ve volné krajině vyhledává bodláky a pampelišky. Čížka můžeme spatřit jen v zimním období, kdy pro nedostatek potravy přiletí na krmítko. Zbytek roku prožije čížek v lese nebo ve volné krajině.
Hnízdo čížka lze jen těžko nalézt. Podle romantické pověsti si čížek přidává do svého hnízda divotvorný kamínek a ten činí hnízdo pro lidské oko nenalezitelné. Ve skutečnosti jde o to, že čížek své hnízdo staví dvacet i více metrů v koruně smrků.
Byl chován i jako klecový pták pro svůj zpěv a křížen s kanárem.


SLAVÍK OBECNÝ
Slavík obecný právem označován za nejlepšího pěvce. Jeho přílet z jižních zimovišt znamená pro nás příchod jara. V nočním prozpěvování nemá konkurenci, protože jako jeden z mála ptáků má dar nočního zpěvu. Můžeme jej slyšet od půli dubna do července. Jeho zpěv začíná zesilujícími se flétnovými hvízdy a poté následuje dlouhý tlukot.
Slavík je nenápadný ptáček, o něco větší než vrabec a je celý hnědý s rezavějším ocasem. Spodní část těla je bělavá a v oblasti hrudníku přechází do pískové barvy. Slavík má velké tmavé oči, a jejich velikost je zvýrazněna světlým lemem. Samička se barevně od samečka neliší. Vyskytuje se v řídkých listnatých lesích, zahradách a v porostech křovin blízko řek. Málokomu se poštěstí jej spatřit (my jsme fotili slavíka brzy po příletu, dokud ještě nebyly stromy zalistněné a vyhledávali jsme jej podle zpěvu). Slavík si staví miskovité hnízdo většinou na zemi v hustém křoví. Samička naklade 4 – 6 vajec a dva týdny je zahřívá, sameček se podílí jen na přísunu potravy, která je výhradně živočišná, jen na podzim se živí bobulemi. Mladí slavíci po deseti dnech opouštějí hnízdo. Neumí ještě létat a jen šplhají v okolí hnízda po hustém křoví. Během několika dní jsou z nich letci a začínají trénovat na cestu do teplých zimovišť.


CO VÍTE - NEVÍTE O JEŽKOVI.....
Ježek patří k obyvatelům lesů kolem měst a vesnic, sadů a větších zahrad. Na polích a ve smrkových monokulturách se ježkům nedaří, proto se rádi stahují právě do zahrad. U nás žijí dva druhy ježků – západní, který má tmavé brýle kolem očí a pravidelně pruhované bodliny, hezky učesané dozadu, a východní – který je na hlavě světleji zbarvený, vypadá jako rozcuchánek, protože mu trčí bodlinky na všechny strany, některé jsou celé tmavé, jiné světlé či napůl. Víte, kolik nosí dospělý ježek bodlin? 7500 – 8500 bodlinek, které ho chrání před predátory a lovci, bohužel proti autům je bodlinaté klubko bezbranné. Proto ježků tolik ubývá. Dalším důvodem ubývání počtu ježků je nedostatek úkrytů, kde by ježek mohl na jaře vychovat mláďata, přes léto použít k odpočinku a v zimě ke klidnému dlouhému spánku. Pokud jim na zahradě poskytnete útočiště, odmění se vám tím, že zkonzumují velké množství škodlivého hmyzu i malých plzáků. Za jedinou noc je ježek schopen sežrat téměř tolik potravy, co sám váží. Jeho hmotnost se pohybuje kolem 1 kg, dvakrát ročně vrhne 2 – 8 mláďat, která po 14ti dnech otevírají oči, samice je kojí 20 dní a po 40ti dnech jsou již ježčata samostatná. Do podzimního období by měla dorůst do váhy 600 g a jsou schopna přežít zimu. Najdete-li ježka, který se vám zdá malý a potřebuje vaši pomoc, nejdříve ho zvažte, prohlédněte a měli byste s ním zajít k veterináři, protože ježek je náchylný na řadu nemocí. Lékař posoudí stav zvířete, zbaví ho parazitů. Ježkovi pořiďte dřevěný domeček, vystelte listím nebo senem a pravidelně ho přikrmujte masitou stravou (kočičí konzervy, kuřecí maso, játra, piškoty, těstoviny, rýže a ovoce). Jakmile se vám podaří ježka vykrmit na 700 g, je čas ho zazimovat. Domeček přestěhujte do chladnější místnosti, kde se pohybuje teplota kolem 5 stupňů, dejte jej do větší krabice a volný prostor zaizolujte senem nebo novinami. Během zimy potřebuje ježek čerstvou vodu a suché krmivo (ovesné vločky, piškoty, ořechy). Zimní spánek připraví ježka o třetinu jeho váhy, takže než jej vypustíte na jaře do volné přírody, je třeba ho vykrmit masitou stravou do jeho podzimní váhy, tj. 600 gramů. Ježka vypusťte do zahrady za soumraku, to je doba, kdy je ježek nejvíce aktivní. Pokud jste se o něho přes zimu dobře starali, odmění se vám tím, že u vás na zahradě zůstane. A co ježek k životu na vaší zahradě potřebuje? Skupinku hustých keřů, u nich kupku dříví a listí, volně přístupnou kompostovou hromádku a pokud máte zahradu oplocenou, tak plůtek 10 cm nad zemí, aby mohli ježci prolézt.


ŽLUVA HAJNÍ
patří mezi ptačí vzácnost nejen svým exotickým zjevem, ale zvučným flétnovým zpěvem. Zimuje v afrických lesích jižně od Sahary a přilétá k nám na jaře mezi posledními stěhovavými ptáky. Je zákonem chráněný druh, řadíme ji mezi silně ohrožené ptáky.
Žluva je velmi plachý pták, který tráví většinu svého života na stromech a na zem se odváží jen při sbírání potravy.
Žije ve světlých listnatých dubových lesích, sadech a často se zdržuje poblíž vodních toků. Živí se sladkými plody a hmyzem, který doluje z kůry stromů silným zašpičatělým zobákem. Hnízdo si staví vysoko v korunách stromů na konci větve. Samec velikosti kosa se od samice výrazně liší, samice je nenápadně zbarvená, spodní stranu má bledě zelenou až světle šedou se slabými proužky. Samec je zářivě žlutý krasavec s černými křídly, ocasem a s černým proužkem kolem očí.
Žluva hnízdí jednotlivě. Samec se na hnízdišti objevuje o týden dřív než samice a hned začne stavět hnízdo, spétá trávy ve vodorovně rostlých vidlicích větví. Samice začátkem června snáší do hnízda postupně 3 až 5 vajec, na který zhruba 14 dní sedí. Samec se stará o potravu pro samici a mláďata. Po 14ti dnech mláďata opouští hnízdo. Rodiče mají poměrně naspěch s vykrmením a létáním potomstva, neboť již v srpnu odlétají do zimoviště.
Na cestě k jihu každoročně zahynou rukou lovců desítky tisíc těchto krásných ptáků.
V našem okolí každoročně hnízdí v blízkosti potoka několik párů.