Příspěvky:Nezávislá ornitologická skupina

ROK 2024
*****

ONDATRA PIŽMOVÁ
Představím vám hlodavce, kterého jste jistě už jistě potkali. Jde o ondatru pižmovou, která žije na našem Zlonickém potoce. Večer ji můžete spatřit u potoka v trávě, kde se pase. Patří do čeledi myšovitých. Do Evropy byla zavlečena ze Severní Ameriky, u nás v Čechách byla vysazena v roce 1905 u Dobříše. Jedná se o vodního savce, který obývá řeky, jezera, rybníky a potoky na celém území, kde se hojně rozšířil.
Ondatra má poměrně velké tělo, ale pyšní se především dlouhým ocasem. Ocas je nápadně zploštělý, ale užší a delší, je pokryt pouze šupinkami. Ondatří velice hustá srst, která je velmi oblíbená v kožešnickém průmyslu pro svoji hustotu a velice dobré izolační vlastnosti, je v horní části těla kaštanově hnědá, zespodu šedavá až nažloutlá. K tomu, aby se mohla ve vodě dobře pohybovat jí slouží plovací blány a tuhé brvy, které má na zadních nohou. Pod vodou vydrží i víc jak 10 minut. Při plavání vyčnívá nad hladinu část hlavy a hřbetu.
Žije v párech nebo v malých rodinných skupinách, které si hrabou až 10 metrů dlouhé nory v březích nebo si stavějí hrady v rákosí z ostřic, rákosu a jiných bylin. Nory tvoří složitý labyrint s množstvím úkrytů, východů, hnízdních komor a větracích chodeb, ale mají vždy dva vchody s dvěma dutinami, jedna je vždy suchá a druhá je pod hladinou vody. Na rozdíl od bobřího hradu budují ondatry svůj hrad z měkkého materiálu, ale nikdy nepoužívají větve a klacky a blízkosti hradu se nikdy nenacházejí ohlodané stromy, jako v případě bobrů. Při nedostatku potravy v zimě ondatry vykusují hnízdní dutiny, které jsou vystlány suchými rostlinami a slouží jako zásobárna potravy. V létě se živí listy a stébly orobince, rákosu a dalších rostlin, v zimě kořeny a oddenky, občas se přiživují vodními živočichy, zejména škeblemi. Samice vrhá po 28 dnech březosti 5 – 9 mláďat, a to někdy i třikrát do roka, v době od dubna do září. Pouze samičky z prvních vrhů mohou v téže sezóně dospět, ostatní až po přezimování. V přírodě žijí pět let, v zajetí vydrží až deset let.
Ondatra je aktivní především ráno, v podvečer a v noci, přes den se většinou skrývá. Její přítomnost v dané krajině poznáme podle vyhryzaných cestiček v rákosu, podle hnízdních hradů nebo podle pižmovitého odéru, který vylučuje speciální žláza poblíž řitního otvoru a díky kterému dostala i své druhové jméno.
Ondatra pižmová na většině míst Evropy zdomácněla a stala se běžnou součástí naších mokřadních ekosystémů. Při přemnožení mohou však ondatry způsobit škody na hrázích.
Mé osobní setkání s ondatrou, viz. foto, proběhlo v parku u autobusového nádraží na Mělníku, kde je těchto hlodavců jistě přes stovku, jsou krotcí, žerou z ruky, místní jim nosí pravidelně potravu, a sednete-li si v podvečer na lavičku, je to až strašidelné, když se k vám přiblíží celá tlupa, leze vám do batohu a loudí něco k snědku. Žijí tam v symbióze s kachnami, slípkami zelenonohými a lyskami.

***

ŠKŮDCI NA POLÍCH
HRABOŠ POLNÍ
patří v zemědělství k největším škůdcům. Obývá bezlesá místa, žije ve městech, osídluje stohy, na podzim budovy, při přemnožení proniká do lesů, kde může žít i trvale. Objevíme je podle množství otvorů do nor a vyšlapaných chodníčků mezi nimi, hromádek trusu a přeebíhajících zvířat. Hraboš je asi 10 cm veliký s 3cm ocasem, váží asi 50 gramů. Od myši se liší hlavně krátkým ocase, robustnější stavbou těla a zaobleným čenichem. Má maléí a poměrně skyté ušní boltce, srst je zbarvena od hnědé až po šedou, břišní strana bývá světlejší. Nory si dělají v 30 – 50 cm hloubce, kde tvoří složitý komplex, nevyskytují se sami, ale žijí v celých koloniích. Živí se hlavně zelenými částmi rostlin a kůrou stromů, tudíž je to býložravec. Samice zvládne za sezonu ve 3 – 6 vrzích přivést na svět celkem až 25 mláďat, která jsou holá a slepá. Po 10ti dnech otevírají oči, jsou kojena samicí 12 dní a po třech týdnech zcela samostatná. Samice je březí 20 dni a stejnou dobu je i kojí. Pohlavní dospělosti dosahují velmi záhy (samice může být dospělá již v 13. dni života, to je v době, kdy ji matka ještě kojí).díky tomu se hraboši v pravidelných intervalech přemnožují a způsobují zahrádkářům a zemědělcům značné škody. V teplých letech se hraboš rozmnožuje i v zimě, např. ve stozích. Predátory těchto škůdců jsou lasičky, lišky, kočky, sovy, káně a poštolky – těm všem je hraboš polní hlavní potravou. Nepohrdnou jimi ani čápi a rackové. Je zajímavé, že tento hlodavec je řozšířen po celé Evropě kromě Britských ostrovů. V České republice se vyskytuje na 90 % území. Cyklicky kolísá v intervalech 2-5 let. V době populační gradace je 2500 kusů na hektar.

KŘEČEK POLNÍ
také patří mezi škůdce v zemědělství. Je velký jako veverka se žlutohnědou svrchní stranou, spodní strana je černá, na tvářích, předních nohách, špičce ocasu a bradě má bílé skvrny. Uši nejsou porostlé srstí, jsou lysé. Oči má křeček malé a kulaté. Váží kolem 600 g, Je samotář, aktivní je hlavně v noci. Okupuje pole a louky. Vyhrabuje v zemi hluboké, rozvětvené stavby až do hloubky 2,5 metru s více východy, hnízdní a zásobovací komorou. Do nich na podzim ukládá potravu, kterou si nosí v lícních vacích. Zastrašuje výhrůžným vzlykem, prská, piští a vydává cvrčivé zvuky. Živí se kulturními rostlinami, bylinami a drobnými živočichy. Od konce září nebo října přezimuje v podzemním hnízdě vystaném trávou, jeho tělesná teplota může klesnout až na 3 stupně Celsia. Spánek je často přerušovaný příležitostným příjmem potravy. Páří se od dubna do srpna, samice má 2 – 3 vrhy po 4 – 12 mláďatech, je březí 20 dní. Mláďata otevírají oči po 14ti dnech a 18 dní je matka kojí. Od 25. dne jsou mláďata samostatná a po 10 týdnech již pohlavně dospělá a schopná reprodukce. Při přemnožení bývá na některých místech až 500 ks na hektar.

***

DUDEK CHOCHOLATÝ
je jediným žijícím zástupcem čeledi dudkovitých. Má charakteristický vzhled, výrazně vztyčenou chocholku na hlavě a dlouhý, tenký, mírně zahnutý zobák. Peří je žlutohnědě růžové s černými a bílými pruhy, ocas je černý s širokým bílým pruhem. U tohoto ptáka se zbarvení pohlaví neliší, samec i samice jsou stejní. Dudek je velikosti hrdličky – 29 cm, rozpětí křídel 48 cm). Létá vlnovitě a dost vratce (třepotavý let), na zemi svým chování připomíná špačka. Své teritorium hlásí daleko slyšitelným dutým voláním pu-pupu. Dudek je vyluzuje s nadmutým hrdlem a mírně otevřeným, k hrudi přitisknutým zobákem. Volání doznívá koncem června. Dudek vyhlledává otevřenou travnatou krajinu s nízkou intenzitou zemědělství, s pastvinami a loukami, prostoupenými nízkými lesíky nebo alespoň skupinami vzrostlých stromů, okraje rybníků se starými stromy a sady.Vyskytuje se jednotlivě, potravu sbírá na zemi. Hnízdí v polovině dubna v dutinách stromů, ve stodolách a senících v polích, ve hromadách dřeva, ve skalních rozvalinách a studních. Hnízdní dutinu dudek vyhledává každý rok znovu a vystýlá ji nedbale stébly a zvadlými listy. Samička snáší 5 – 7 vajec a zkraje na nich sedí sama a samec ji krmí, koncem období hnídění se na hnízdění podílí i samec. Na vejcích sedí 18 dní, mláďata se klubou s řídkým vlasovitým prachovým peřím postupně, jak samice snášela vajíčka. Potravu jim rodiče předkládají 45 – 80krát denně. Nosí jim většinou larvy hmyzu, které vytahují dlouhým zobákem z dobytčího trusu. Hnízdo opouštějí po 26 dnech, dalších několik dnů jsou mláďata krmena mimo hnízdo. Dudčí mláďata jsou známá svérázným způsobem obrany proti nepříteli. Jsou-li v hnízdě ohrožena, otočí se k vetřelci zadkem a z řitního otvoru na něj vypustí dávku odporně páchnoucího obranného sekretu z kostrčních žláz. Jakmile však mláďata vylétnou z dutiny, tuto zajímavou obrannou schohpnost ztrácejí. V době hnízdění vylučuje páchnoucí výměšek i samice, samec však nikoli. Když mladí dudci hnízdo opustí, zůstává rodina ještě nějaký čas pohromadě, dokud mláďata potřebují přikrmovat. Živí se především hmyzem (kobylky, cvrčci, sarančata, brouci, housenky, pavouci, mravenci, plži a krtonožky). Dudek kořist rozklove, pak ji vyhodí do vzduchu a obratně chytí, že jim po délce vklouze do hltanu, jazyk má dudek velmi krátký. Stejným způsobem polykají potravu čápi, pelikání a zoborožci. Potravu dudek sbírá ve svém okolí, někdy však za ní létá až 2 km daleko.
Dudek chocholatý je jedním z několika málo euroasijských zástupců řádu srostloprstých. Od jiných ptáků se liší nejen v nárocích na životní prostředí, ale i ve způsobu života. Jedině dudek má pona hlavě pohyblivou péřčovou chocholku a je jedním z mála druhů ptáků, co žijuí na zemi. V Evropě patří mezi ptáky, kterým hrozí vyhubení. V září odtahují dudkové jednotlivě, nebo v malých skupinkách do východní Afriky, kde se setkávají se svými příbuznými, trvale hnízdícími v těchto končinách. V České republice hnízdil dříve pravidelně a místy zcela běžně, v letech 1950 – 1960 však zcela vymizel. V současné době hnízdní jen ojediněle a nepravidelně, na jižní Moravě na Hodonínsku, Břeclavsku a Znojemsku. V Červeném seznamu spadá do kategorie ohrožený druh.
Víte, že dudek chocholatý je od roku 2008 národním ptákem státu Izrael?

***

VELCÍ VODNÍ PTÁCI

HUSA VELKÁ neboli husa divoká neboli husa šedivá
je rozšířený druh eurasijské husy a společně s husou labutí je předkem všech plemen husy domácí, vyšlechtěné ve střední evropě. Je naší největší původní husou, dorůstá délky až 100 cm a váží až 4 kg. Samci jsou samozřejmě těží. Má zavalité tělo, dlouhá silná brka a silný zobák. Peří husy je hnědošedé s tmavším zbarvením na hlavě a světlejším břichem s proměnlivým černým pruhováním. Nohy jsou růžové a zobák žlutý. Obě pohlaví se zbarvením neliší. Žije v močálech, u jezer, rybníků s dostatečně zarostlými břehy a ostrůvky, přilehlými loukami, na který se pase. Je aktivní jak vedne, tak i v noci, žije v trvalých párech. Husa je tažný pták, odlétá v říjnu na jih a do evropy se vrací během února. Migruje ve známe formaci písmene V. Živí se výhradně rostlinnou stravou (traviny, kořínky, hlízy, bobule, semena). Pohlavně dospívá ve věku 2-3 let, hnízdí pouze jednou od března do července. Námluvy i páření probíhá na vodě. Velké hnízdo z rákosových stébel a větviček staví samice v rákosí nebo pod keři a vystýlá je peřím, v jedné snůšce je 4 – 6 velkých bílých vajec, které samice zahřívá 28 dní. Samec je pouze v blízkosti hnízda a střeží je od případných predátorů. Mláďata jsou po vylíhnutí samostatná, opeřují se ve věku 50 – 60 dnů a s rodiči zůstávají obvykle až do začátku další hnízdní sezony. Ve volné přírodě se husa dožívá 20 let. Mezi hlavní predátory husy velké patří velcí dravci, zdivočelí psi a lišky. Ohrožuje je také ztráta přirozeného biotopu (vysušování mokřadů, znešišťování vod, otrava olovem a rušení na hnízdištích.
Zajímavost: Víte, proč husy, když táhnou do hnízdišť, letí v písmenu tvaru V? Za křídly první, nejsilnější husy, se tvoří víry, které zlehčují let husám, které má za sebou a ty se navzájem i dobře vidí a sledují.Když první husa již nemá dostatek sil, přesune se na konec a vystřídá ji další silná, odpočatá husa. Takto se vystřídají během dlouhého letu všechny. Když některá z hus již nemůže letět dál, dvě družky s ní sletí na zem a společně čekají, až nabere opět sílu k dalšímu letu.. Potom se přidají k jinému letícímu hejnu.

HUSICE NILSKÁ
je pestře zbarvený vrubozobý pták, pochází z Afriky a od 19. století se rozšířil do Evropy. Měří 73 cm a váží kolem 3 kg. Peří je převážně světle hnědé, s tmavou skvrnou kolem oka, tmavě hnědou skvrnou na hrudi a velkými bílými a zelenými poli v křídlech. Nohy a zobák jsou růžovočervené. Pohlaví se od sebe neliší ani zbarvením, ani velikostí, pouze hlasem – samec syčí, samice štěbetá a kejhá. Na prostředí není husice náročná, obývá lesy, močály, rybníky. Hnízdí na zemi v opuštěných hnízdech jiných ptáků nebo v různých dutíinách. Snáší 6 – 10 vajec na nichž sedí samice 30 dní. O mláďata se starají oba rodiče. V evropě hnízdí pouze jednou, v té době je samec velmi agresivní a napadá jiné ptáky ve svém teritoriu. Husice jsou převážně býložravé, pasou se podobně jako husy, ale občas sbírají i bezobratlé živočichy. Jsou velmi obratné a často hřadují na stromech. Víte, že ve starověkém egyptě byla husice chována jaho hlídač a domácí společník, ale také jako posvátný pták, zasvěcený bohyni Eset (trůn, sídlo)?

BERNEŠKA VELKÁ
je velký pták z řádu vrubozobých. Je větší než husa velká, délka 110 cm a váha 6 kg, s nápadně dlouhým černým krkem. Peří je převážně hnědavé, vespod světlejší, hlava je černá s velkou čistě bílou skvrnou „podkrčníkem“. Na svrchní straně těla a bocích je jemné vlnkování tvořené béžovobílými špičkami per. Obě pohlaví jsou zbarvená stejně, hnízdí v močálech, jezerech, podél řek a rybnících. Je částečně tažný pták. V česku se vyskytuje nepravidelně po celý rok, hlavně v zimě. Živí se travinami, vodními rostlinami a polními plodinami. Hnízdí na ostrůvcích nebo náplavech u vody, někdy i na stromech. Od konce března do začátku června snáší 5-6 vajec a samice na nich sedí stejně jako husa 28 dní. Mláďata jsou samostatná a s rodiči jsou většinou do dalšího hnízdění.
Všechny tyto velké vodní ptáky jsme pozorovali na Hobšovickém, Šlapánickém a Hulcrově rybníku v době jejích hnízdění

***

VOSA A SRŠEŇ
Jste alergičtí na žihadlo? Určitě se s ním už každý setkal na vlastní kůži. Nepříjemný zážitek....

VOSA OBECNÁ patří mezi blanokřídlý hmyz z čeledi sršňovitých. Je vybavena žihadlem, napojeným na jedovou žlázu, na rozdíl od včel však své žihadlo může použít opakovaně, neboť není opatřeno zpětnými háčky. Patří mezi predátory ostatního hmyzu a dalších bezobratlých, a hlavně jsou opylovačí, protože se živí nektarem. Vosa je velká přibližně 1,5 cm, charakteristickým znakem je černo-žlutě pruhovaný zadeček, oddělený tenkou stopkou od stejně zbarvené hrudi. Královny a dělnice mají na čelním štítku jednu velkou skrvnu (oproti vose útočné). Vosa si staví své hnízdo obvykle v zemi v lesích, podél břehů vod a cest, v tmavých dutinách nad zemí. Celá vosí kolonie má až 2000 jedinců. Přezimující oplodněná královna se probouzí na počátku jara, vylétá a a vybere si vhodné místo pro založení nové vosí kolonie. Začne se stavbou buněk, do nichž potom klade vajíčka. Z těchto se vylíhnou dělnice, které se samy obvykle nerozmnožují, ale přebírají péči o hnízdo, královna se dál věnuje jen kladení vajíček, ze kterých se líhnou další dělnice. Koncem léta se vylíhnou trubci (jsou bez žihadla) a budoucí královny. Jedině oplozené královny zimují, aby mohly příští jaro zase založit novou kolonii, ostatní obyvatelé hnízda včetně staré královny uhynou. Vosa se živí převážně nektarem, pochutná si však i na sladkém ovoci nebo limonádě. Důležitou složkou jejich potravy tvoří kapičky sladké šťávy, které vylučují larvy výměnou za donesenou kořišt. Larvy vosy se živí živočišnou potravou, ale jsou plně závislé na dělnicích. Ty vyrážejí každý den na lov much a různého malého hmyzu, které usmrcují kusadly a někdy použijí i žihadlo. Přiživují se na mršinách.

SRŠEŇ OBECNÁ
je největší zástupce jedovatého blanokřídlého hmyzu z čeledi sršňovitých. Stavbou těla se podobá vosám, je však větší a jinak zbarvená. Dosahuje délky až 35 mm. Na těle se střřídá žlutá, černohnědá a cihlová barva. V dutinách stromů si staví oválné papírové hnízdo, které měří až 80 cm. Sršeň žije ve společenstvech, které mohou mít až 1700 jedinců. Ta tvoří samice (královny), dělnice, samci a nedospělí jedinci. Samice a dělnice mají silná kusadla a žihadlo s jedeme, samcům žihadlo chybí a kusadla mají měkčí. Larvy krmí různým hmyzem, především mouchami, můrami, vosami, včelami a vážkami. Dospěláci se živí většinou sladkou šťávou z ovoce, květů a mízou stromů, jen královna po probuzení z hibernace konzumuje hmyz, aby získala bílkoviny. V polovině dubna po probuzení začne hledat místo pro stavbu nového hnízda – staré hnízdo znovu nikdy nevyužívá (kvůli parazitům). Hnízdo zakládá v dutinách stromů. První plástev staví ze směsi ztrouchnivělého dřeva a slin, které je přilepeno pevnou stopkou k podkladu a vchod směřuje vertikálně dolů. Kolem pláství staví měkolikavrstvý ochranný obal. Do buněk klade královna vajíčka a sama se stará o larvy. Vylíhlé dělnice (červen) přebírají starost o potomstvo a rozšiřují hnízdo. Vchod do hnízda nepřetržitě hlídají. Po vylétnutí mladých královen a samců hnízdo postupně zaniká, Dělnice přestanou krmit larvy a ty chřadnou a umírají. Dělnice hynou s příchodem nízkých teplot začátkem listopadu. Pokud sršně nedráždíme, nechová se agresivně a lidí si nevšímá ani v blízkosti hnízda. Její jed sice působí značnou bolest, ale je poměrně slabý v porovnání se včelím. Někteří lidé považují sršně za škůdce, protože požírá včely a zralé ovoce.

***

POTÁPKA ROHÁČ
Potápka roháč je středně velký vodní pták, velký asi jako kachna divoká. Žije na všech kontinentech východní polokoule. K životu potřebuje hlubší vodní plochy bohaté na potravu a porosty rákosin, které jednak slouží jako úkryt a také místo pro hnízdění. Má štíhlý krk a na hlavě dvoudílnou černou chocholku, rezavě hnědý límec na krku, přecházející do černé barvy. Zdržuje se jednotlivě ale i ve velkých skupinkách. Umí velice dobře plavat a potápět se, pod hladinou vyxdrží až tři minuty a dosáhne až na 20 metrů hloubky.nerada létá. Živí se malými rybkami, obojživelníky a vodním hmyzem.
Během období rozmnožování je nápadná svými výraznými límcovými pery, které jsou nejvýraznější při svatebních tancích, při kterých se partneři před sebou uklání a ukazují navzájem svému partnerovi kusy vodních rostlin, pro které se potápí pod hladinu a která později slouží jako materiál pro stavbu hnízda. Potápky žijí v párech, Hnízdí dvakrát do roka v období od dubna do července blízko břehu v rákosí, snůška čítá 5-6 vajec. Potápka na vejcích sedí 28 dní mláďata se nechávají vodit rodiči. Pokaždé, když rodiče hnízdo opustí, snůšku důkladně přikryjí vodními rostlinami. O mláďata se starají oba rodiče, jsou světlá s tmavým pruhováním a krátce po vylíhnutí jsou schopná plavat , i potápět, ale první tři týdny se nechávají vozit na hřbetech svých rodičů, později je pak rodiče sami vyhání. Zcela nezávislá jsou mláďata po75 dnech. Na svá hnízda se pravidelně vrací, pohlavně dospívá potápka ve dvou letech. Ve volné přírodě se dožívá 10 – 15 let.
Potápka je náchylná k řadě onemocnění, např. Virus ptačí chřipky a parazité.


Rok 2025

*****
KORMORÁN VELKÝ
je velký asi jako husa( 85 – 95 cm), černě zbarvený, s tenkým na špičce zahnutým zobákem a lysým hrdelním vakem. Samec a samice se od sebe navzájem neliší. Na vodě mají hluboký ponor těla a zvednutou hlavu, často se potápí. Odpočívá na kamenech nebo stromech u vody ve vzpřímeném postoji s často roztaženými křídly a suší se. Zdržují se ve skupinách, v letu vypadají jako husy – s nataženým krkem. Ozývá se drsným krákoráním. U nás se kormorán objevuje od jara do podzimu v krajině s většími vodami, zimuje na nezamrzlých řekách. Hnízdo, které je na listnatných stromech z větví a klacků, si kormorán staví v blízkosti vod, samice snáší 2 – 3 vejce. Snáší je obden, a protože na ně nasedne ihned, líhnou se mláďata nestejně. Bývají mezi nimi až několikadenní rozdíly. Samice se se samcem na sezení střídá a za 24 dnů se líhnou holá mláďata. Potravu jim rodiče předávají tak, že otevřou zobák, vyvrhují do něho ze žaludku částečně natrávené ryby a mláďata si je vybírají. Z hnízda mláďata vylézají po měsíci, ale létat dovedou až po 8 týdnech hnízdní péče. V polovině srpna mladí kormorání odlétají do zimovišť, která leží v okolí Středozemního moře. O něco později je následují i dospělí ptáci.
Kormoráni se živí především rybami, které loví pod vodou. Lovy jsou vysoce organizované, hlasitým plácáním křídel nahánějí ryby po rybníce z jedné strany na protější břeh a pak je na malém prostoru u břehu masivně loví. Potápějí se podobně jako roháč, ale pod vodou zabírají oběhma nohama jako vesly najedno, nikoli střídavě, jako třeba kachny. Když rybu uloví, vyplují s ní na povrch a teprve pak ji celou polykají. Spotřeba ryb je u kormoránů udivující. K úplnému nasycení potřebuje každý z nich denně 300 – 400 g ryb.
V České republice je kormorán chráněn, jejich početnost na Třeboňsku a dolním Poddyjí dosahuje několik set kusů. V podzimních měsících ovšem přetahují přes naše území, zejména jižních Čech desítky tisíc kormoránů, jejichž lov může v krátkém časovém období vést k výrazným škodám na rybí obsádce. Proto je kormorán zahrnut v zákoně o náhradě škod a každý majitel rybníka může na základě prokázané škody požádat o náhradu, která je zaplacena z rozpočtu Ministerstva životního prostředí.
Víte, že asijští rybáři využívají kormorány k lovení ryb? Kormorány si ochočí a pak s nimi vyplouvají na vodu. Aby nemohl kormorán ulovenou rybu spolknout, nasazují jim rybáři na krk tenký kroužek. Kormorání tak loví jednu trybu za druhou a rybáři se nemusí příliš namáhat.

***

KONIPAS LUČNÍ, BÍLÝ A HORSKÝ
Konipásky poznáte podle dlouhého ocásku, kterým rádi stále vrtí, proto se jim také říká třasoprdci. Žlutí poletují nad loukami, bílí často bydlí v naší blízkosti a horští střeží chladné bystřiny v horách.
Konipas luční u nás pravidelně hnízdí a protahuje. Je velikosti vrabce, ale štíhlý, s dlouhým ocáskem. Pobíhá v trávě, poletuje v obloucích, usedá na vysoká stébla nebo křoviny. Měří kolem 17 cm, má žluté peří na spodní části, letky jsou šedohnědé s bílými proužky. Vyhledává vlhké nížinné louky, travnaté břehy rybníků a pastviny. Většina luk je však vysušena nebo intenzivně sečena, ke ztrátě vhodného prostředí se přidává neblahý vliv pesticidů a tak patří konipas luční mezi silně ohrožené ptáky. Na zimu odlétá do jižní Afriky. Živí se hmyzem, který hledá na zemi nebo je chytá nízko nad ní. Rád doprovází pasoucí se dobytek. Mezi květnem a červencem může pár odchovat i dvě snůšky. Na hnízdiště přilétá nejprve samec, po dvou týdnech ho následuje samice. Hnízdo – misku spletenou z trávy, chlupy a žíněmi staví samice a je velmi dobře skryta mezi trsy na zemi. Samička do nich klade 4 – 6 vajec.. Samička na vejcích sedíá 13 dní a za stejný početí dní hnízdo opouštějí. Bry umí létat a pohlavně dospělá jsou na konci prvního roku života.

Konipas bílý
je u nás nejhojněji zastoupen. Můžeme ho vídat na zahradě, jak na dlouhých černých nožkách prochází po trávníku a při hledání hmyzu potřásá dlouhým ocáskem. Miluje nízce střižený trávník a čerstvě posečenou louku. Hřbetní stranu má černobíle a šedě strakatou, na hlavě má černobílou masku. Spodina těla svítí čistě bílou barvou, která je pod hrdlem přerušena černou náprsenkou. Konipas patří mezi první zpěvné ptáky kteří se k nám po zimě vracejí, někdy již koncem února.. Hnízdo si konipas bílý staví ve výklencích, za trámem, nebo v keři, rád osídluje polobudky. Od dubna do srpna vyvede až tři snůšky. Hnízdo je ze suché trávy, kořínků, peří a zvířecí srsti. Samička snese 5 – 6 vajíček v denních intervalech, sezení začíná po snesení posledního vejce. Po celou dobu je sama zahřívá, sameček pomáhá až po 14ti dnech, kdy se vylíhnou mláďata. Konipas bílý je částečně tažný pták přezimující v jižní Evropě. Při mírných zimách mohou někteří jedinci i přezimovat, převážně u nezamrzajících vod. Jedná se o běžně rozšířený druh, hnízdící na celém území, hlavně v nížších polohách.

Konipas horský
je podobný konipasu lučnímu, hrdlo však nemá žluté, ale tmavé nebo bělavé. Ptáček je dlouhý 19 cm a má nejdelší ocásek ze všech konipasů. Obývá horské louky a pdhůří, žije v blízkosti potůčků i v nižších polohách. Na zimu odlétá do Itálie a Španělska, ale při mírné zimě někteří ptáci zůstávají u našich nezamrzajících vod.
Živí se drobnými bezobratlými živočichy, které hbitě chytá na zemi i ve vzduchu. Pobíhá po březích vod, sedá na balvany ve vodě, létá dlouze a nápadně vlnitě, třepotá se i na místě a často komíhá ocáskem. Jeho zpěv je nenápadný, tichý, švitořivý, s flétnovými tóny. Mezi dubnem a srpnem pár odchová až dvě snůšky. Košíkovité hnízdečko splétá samička z trávy a ukrývá ho pod kořeny, které vymlela voda, ale i ve skalních výklencích, pod mosty, na budovách a pokud jsou zavěšeny na zdech polobudky, zahnízdí i tam. Samička snáši 5 – 6 vajec, z kterých se po 12 dnech vylíhnou mláďata, která dalších 14 dní krmí. Mláďata opouští hnízdo po 13 dnech života. Konipas horský je jedním z ptáků, který se často stará o mládě kukačky.

***

BĚLOŘIT ŠEDÝ
je ptáček, kterého jsem dlouho nemohla identifikovat. Poletoval brzy zjara biokoridorem Břeštany, chvilku jsem si myslela, že je to ťuhýk podle skvrny přes oko, ale po dlouhém pozorování a sledování pohybu letu je to opravdu bělořit šedý. Je velký asi jako vrabec s výrazným bílým kostřecem, podle kterého vzniklo jeho pojmenování. Mimochodem – bělořitka je na Slovensku označována jiřička obecná.Hřbet bělořita je modrošedý, mírně narůžovělá prsíčka a černou skvrnu přes oko. Jeho zpěv není zrovna zvučný, protože je to původem stepní a polopouštní druh, který obývá prostředí, kde stále vane vítr a bělořit ho svým zpěvem musí přehlušit. U nás se vyskytuje na hřebenech hor, kamenitých pláních, v okolí Prahy na rozestavěných sídlištích. Většinou sedí vzpřímeně na vyvýšených místech, odkud je daleký výhled po okolí.
Ze svých zimovišť se vrací koncem března a dubna, odlétá začátkem září. Hnízdí v dutinách mezi kameny, v pískových nebo hlinitých stěnách, vystlané zvířecí srstí. V květnu sedí samička na 4 – 6 modrých vejcích s červenými skvrnami. Po 14ti dnech se líhnou mláďata, která mají zkraje prachové „plesnivé“ peří. První mladí ptáci, barevně se podobajíce samičce, vylétají počátkem června a staří ptáci začínají hnízdit podruhé. Na vejcích sedí jen samička, sameček opět horlivě zpívá a provozuje své svatební lety a krmí samičku a mláďata. Jejich potravou je hmyz, pavouci, od léta stejně jako jiní drozdovítí ptáci sbírá různé bobule.
Bělořit šedý, stejně jako okrový patří mezi silně ohrožený, zvláště chráněný druh. Oba druhy rozeznáme podle mnohem širší pásky na ocase, jinak jsou si barevně velmi podobní. Patří mezi tažné ptáky, jejich zimovištěm je Sahara.

***

PLZÁK ŠPANĚLSKÝ
Plzák španělský není nikdo jiný než škůdce našich zahrad od jara do podzimu. Pochází ze severní části Pyrenejského ostrova, západní Francie a jiží Anglie. Jak se dostal do Evropy? Rostlinným materiálem a odpady byl v roce 1995 zavlečen do celé Evropy a v roce 1998 i do USA. V novém prostřčedí je to velice nepříjemný invazní druh škodlivého plže, který vytlačuje původní druhy plzáku a páchá obrovské škody v našem zemědělství.
V dospělosti dorůstá plzák délky až 12 cm a jeho zbarvení je mezi oranžovou a hnědou barvou. Dost se podobá plzáku lesnímu. Výrazný rozdíl mezi těmito druhy je ve zbarvení mladých jedinců lesní plž je bílý nebo nažloutlí, plzák španělský je pestře zbarvený od žluté až hnědé se světlými pruhy na zádech.
V České republice se prvně objevil v roce 1991, od té doby se úspěšně šíří zejména v zemědělské a kulturní krajině, kde stále dochází k jeho lokálnímu přemnožení.Skrývá se na vlhkých stinných stanovištích, kde klade vajíčka a čeká na vhodné podmínky. Po deštích tato skrytá stanoviště opouští a proniká na volné prostranství. S oblibou požírá různé komodity pěstované zahrádkáři a zemědělci, Dospělý jedinech zkonzuumuje za sezonu až 1 kg rostlinné hmoty. Plzák španělský je hermafrodit, při kopulaci se oba jedinci vzájemně oplodní a oba pak kladou vajíčka jednou do roka. Plzák naklade až 230 vajíček, mladí jedinci se líhnou po 38 dnech, při nízkých teplotách se vývoj prodlužuje. V případě pozdně nakladených vajíček dochází k přezimování a vylíhnutí až na jaře.
Jak proti nim bojovat? Ručním sběrem na menších pozemcích, kladení pastí. Sesbíranými jedinci je možno krmit kachny (indický běžec) nebo prasata. Chemické postřiky či otrávené návnady příliš neúčinkují. Likvidovat úkryty plzáků není také příliš úspěšné, protožerč plzák španělský je schopen se vměstnat do velmi úzkých štěrbin a přečkat sucho v prasklině v půdě, neboť je z původních oblastí výskytu adaptovaný na sucho.

***

DRVODĚLKA FIALOVÁ
Už jste se na zahradě na květech setkali s tímto černým hmyzem? Já ano, viděla jsem ho poprvé a překvapila mě jeho velikost. Tvarem těla připomíná čmeláka. Je velký až 28 mm, má černoleské tělo a podobně jako čmelák má pylosběrný aparát na zadních nožkách, ale pyl přenášejí i s nektarem ve voleti. A o koho jde? O drvodělku fialovou a drvodělku velkou neboli černou včelu. Do naší přírody na naše zahrady se vrátila po sto letech. Jsou to naše největší samotářské včely. Oba druhy jsou si navzájem podobné, často se spolu i vyskytují. Hnízdí v mrtvém suchém dřevě, většinou vyhledávají chodbičky, které zůstaly ve dřevě po jiném hmyzu. Samičky si tam budují plodové komůrky, které jsou oddělené přepážkami z dřevních pilin. Stěny komůrek jsou vyhlazeny vodotěsným sekretem. Svůj plod zásobují směsí pylu a nektaru. Larvální vývoj trvá 6 až 8 týdnů, v komůrkách, kterých je 10 – 16 a mladé drvodělky opouštějí komůrky současně. V průběhu roku se vyvíjí jen jedna generace. Stejný strom nebo kůl vyhledávaí drvodělky k hnízdění často více generací za sebou. Samičky jsou dlouhověké, obvykle se dožívají vylíhnutí svých potomků. Mladí jedinci se po vylíhnutí proletují po okolí a pilně se před zimou vykrmují na květech. Potom přezimují v dutinách ve dřevě nebo ve spárách zdiva, nebo ve vlastních vyhrabaných chodbičkách v zemi. Zvláštností tohoto rodu hmyzu je, že přezimují samičky i samečci, k jejich spáření dochází až na jaře.
A jak rozeznáme samečka drvodělky fialové od samečka drvodělky velké?Sameček fialka má mírně lomená tykadla a předposlední dva články má žlutohnědé, kdežto sameček drvodělky velké má tykadla celá černá. Samozřejmě, že jako včela má na obranu žihadlo, ale to používá pouze v krajním případě.

***

MORČÁK VELKÝ
Morčák velký je velký vrubozobý pták z čeledi kachnovití. Hojně se vyskytuje na uzemí Evropy, Asie a Severní Ameriky. Morčák je o něco větší než kachna divoká, má dlouhé tělo, velkou hlavu a tenký, na konci zahnutý zobák s polovitými okraji pro lepší uchopení kořisti. Ve svatebním šatě má samec lesklou, tmavě zelenou hlavu, šedozelený hřbet, snběhově bílé boky a červené končetiny a zobák.Samice není tak tak výrazně zbarvena a i tak je půvabná díky odstávajícím perům v týle. Je celá šedá s hnědou hlavou. Po zbytek roku jsou obě pohlaví stejně zbarvená.Hnízdí v dutinách stromů u řek a u nádrží. Morčák je skvěle přizpůsoben k lovu ryb, rychle plave i v 3metrových hloubkách. Jeho potravou jsou kromě ryb měkkýši, korýši nebo slávky, pro m láďata je hlavní potroavou hmyz. Do hnízda snáší samička 8 – 12 vajec dvakrát ročně. Na vejcích sedí 35 dní a samostatná jsou ve věku 60 – 70 dní. První snůška je již koncem března, mláďata po vylíhnutí zůstanou dva dny v hnízdě, pak vyskáčí, aniž si při pádu z výšky ublíží. Letu jsou schopna ve dvou měsících, rodina spolu vydrží pohromadě až do podzimu. Morčák se dožívá až 12 let. V České republice patří morčák mezi kriticky ohrožené druhy.