Příspěvky:Nezávislá ornitologická skupina

ROK 2023
* * * * *

KUNA LESNÍ
Kuna patří mezi lasicovité šelmy a žije téměř na celém území Evropy. U nás ji lze zaměnit s kunou skalní, její příbuznou. Rozeznat je můžeme od sebe barvou náprsenky. Kuna lesní má náprsenku do žluta, kuna skalní ji má bílou a sahá až mezi přední končetiny.
Kuna váží kolem jednoho kg a měří půl metru. Zhruba polovinu délky tvoří dlouhý bohatě ochlupený ocas a z profilu vypadá kuna, jakoby se hrbila. Barva srsti je tmavě hnědá až téměř černá. Krk zdobí žlutá náprsenka, ušní boltce mají světlý lem. Přední i zadní končetiny mají ostré drápky a v tlamě jsou vyzbrojeny ostrými zoubky k rychlému usmrcení kořisti.
Kuna žije ve vlhkých lesních porostech, nejčastěji v jehličnatých nebo smíšených lesích, občas objeví v parcích, někdy i na vesnici nebo v menších městech.
Kuna je noční tvor, pozorovat ji můžeme za soumraku, kdy se vydává na lov, anebo za úsvitu, kdy se z lovu vrací. Během dne odpočívá nebo spí v dutinách stromů, hnízdech ptáků a veverek nebo vyhloubených doupatech. Do jejího jídelníčku patří hlavně veverky, menší ptáci, hlodavci a hmyz, Konzumuje také vejce, různé ovoce, bobule nebo med, příležitostně i mršiny. Tvrzení, že kuna ráda loví slepice, bylo vyvráceno, protože kuna se zvířat, větších než ona sama, bojí. Při lovu využívá vynikajícího zraku a sluchu a své mrštnosti, která ji umožňuje skákat až 4 metry daleko. Proto ji jen stěží unikne veverka. Samotná kuna má své predátory – velké dravé ptáky a lišky.
Kuna žije po většinu roku samotářským způsobem života na velkých teritoriích, které si značkuje trusem, ale také výměšky pachových, análních a břišních žláz. Páření probíhá v létě. Během této doby dochází mezi samci k bojům, kdy samci nápadně funí, prskají a kvičení někdy přechází ve štěkot skoro podobnému jako psímu. Březost samice trvá devět měsíců, což je výsledkem tzv. Utajené březosti neboli embryonální latence. To je stav, kdy tělo samice zastaví vývoj plodu, aby se mládě narodilo do co nejlepších podmínek. U kuny trvá tato doba až 6 měsíců a mláďata se tak rodí v dubnu a květnu. Kuna má většinou tři až pět zcela nemohoucích mláďat, jsou slepá a skoro holá, avšak další jejich vývoj probíhá rychle. Po 7 dnech začínají vidět a po 2 – 3 měsících již asistují matce při lovu a to je doba, kdy je matka přestane kojit. Po půli roce jsou mláďata zcela samostatná.
Invaze kun do vsí a měst je dokladem toho, že se zvířata přizpůsobila změnám v krajině. Jednak je pro ně ve městě dostatek úkrytů vhodných k rozmnožování, a druhým vábítkem je dostatek potravy. Potravu si hledají i v popelnicích.
Máte zkušenosti s kunou na své půdě nebo chalupě? Vězte, že se jedná o kunu skalní, která se dovede přizpůsobit životu ve vsích a městech, kde se naučila lovit holuby a nejen je. Troufne si i na likvidaci potkanů a hrabošů. Kuna nám v obydlí dokáže udělat nepříjemno v podobě zápachu, kterým si značkuje své teritorium, nebo může dokonce podmáčet strop, protože vykonává potřebu na stále stejné místo. Kuna může překousat i kabely. Jsou k dostání různé plašiče a odpuzovače hlodavců, halogenová svítidla s čidlem. Nejvíc se kuna ale bojí psa, na jeho území nikdy nevstoupí. Pokud psa nemáte, stačí si půjčit hafana od souseda a jednou za týden ho nechat označkovat váš pozemek, aby kunu odradil.
Kunu mohou myslivci lovit od listopadu od února v dané honitbě. Od 1. března do 31. října je kuna hájená.


ČEJKA CHOCHOLATÁ
Čejka patří k jarním otužilcům, kteří se mezi prvními vracejí ze zimovišť. Menší hejna těchto krásných ptáků můžeme spatřit už během února, bohužel jsou stále vzácnější. Společně s nimi přilétají i první špačci. Před osmi lety ještě před výstavbou polní cesty Břešťany – Šlapanický rybník, jsme měli možnost od března pozorovat hejno čejek na místních podmáčených loukách. Po výstavbě se už čejky do těchto míst nevrátily. Jaké bylo naše překvapení, když jsme je v roce 2020 na jaře opět v těchto místech spatřili. Bohužel se ale pouze napásly a pokračovaly v letu za novým hnízdištěm, protože mokřiny zásahem výstavby ztratily vláhu a čejka potřebuje vlhkou louku.
Čejka chocholatá je veliká přibližně jako holub, má bílý spodek a černý kovový fráček, sameček se vyznačuje chocholkou na hlavě vždy o něco delší než má samička a na krku má černou náprsenku. Má nápadně široká křídla, samci mají bělavý lem na konci letek. Svůj přílet ohlašují hlasitým voláním a vzdušnými akrobaciemi. Ihned jak obsadí hnízdiště, tvoří páry. Tím také vznikají drobné šarvátky samců o samičky. Sameček v době toku předvádí ve vzduchu překrásný let, plný zvratů, střemhlavých pádů a prudkých otoček. Na počátku páření se ptáci navzájem klanějí a přitom komíhají bílými ocasy.
Hnízdo si čejka tvoří na vlhké louce. Je nenápadné, čejka vytvoří tělem malou prohlubeň, do které uloží pár drobných lístků trav nebo kořínků. Čejky mohou hnízdit v koloniích, často do 50 metrů od sebe. Čejka snáší pravidelně čtyři olivově skvrnitá vejce, na který se střídají oba rodiče. O svoje potomstvo se pečlivě stará. Pokud se objeví predátor, okamžitě z hnízda vzlétnou a spustí hlasitý pokřik. K páru se okamžitě přidá i opodál hnízdící pár a potom společně vetřelce zahánějí. Také je zajímavé, jak čejka hnízdo opouští. Opatrně z něho sleze a skoro přikrčená odchází o kus dál a tam teprve vzlétne. Stejným způsobem si počíná při návratu. Přistane opodál na louce a pomalu jde pěšky k hnízdu. Nejdříve jej obejde a když nevidí žádné nebezpečí, dojde k hnízdu, načepýří peří na hrudi a usedne. Pokud samici někdo vyruší a prudce vzlétne, rozhází vajíčka v hnízdě a její první starostí při návratu do hnízda je to, aby byla vajíčka srovnaná špičkou do středu hnízda. Hlavu má stále vztyčenou a pozoruje okolí. Po 24 dnech se vylíhnou mláďata, která jsou skvrnitě zbarvena. Po vylíhnutí mláďata po dvou dnech hnízdo opouštějí, létat se naučí do 30ti dnů. Když se z vajec vyklubou mláďata, mění se chování starých ptáků vůči vetřelcům. V tom je biologický smysl tohoto způsobu koloniálního hnízdění. Na varovný křik rodičů mláďata vyběhnou z hnízda a strnou na místě, takže je nelze díky jejich maskovacímu zbarvení v okolí rozeznat. Když nebezpečí pomine a mláďata běhají, svítí bílá skvrna na jejich šíji a rodiče tak informuje, kde se nacházejí. Noci a chladné období tráví mláďata schovaná pod peřím samice. Ta vodí své mladé na první požnuté louky, kde se lehčeji pohybují než ve vysoké trávě. Jakmile se mláďata naučí létat, vyrážejí s rodiči na bahnité břehy rybníků a jezer, kde v hejnu přečkají léto.
Čejka není vázána na vodu a spokojí se, může-li se vykoupat třeba v zavlažovacím kanále. Mimoto může bez problému naklást znovu vejce, je-li její první snůška zničena, pokud např. je louka vláčena a válcována.
Hlavní potravou čejky je hmyz a jeho larvy, pavouci, měkkýši a drobné části rostlin.
V Západní Evropě je tento pták lovný, jde zejména o Francii, Belgii a Holandsko. Kromě odstřelu čejek je v těchto zemích vyhledávanou pochoutkou čejčí vejce.


NEPŘÍLIŠ ZNÁMÍ MOTÝLI NAŠICH ZAHRAD

ŽLUŤÁSEK ŘEŠETLÁKOVÝ
Žluťásek je motýl, kterého můžete spatřit, když se za pěkného slunného dne usadíte na teplé křovinaté stráni nebo na okraji listnatého háje. Je prvním poslem jara z řádu motýlů a je to přezimující jedinec. Žluťásci se totiž většinou líhnou pozdě, zpravidla v srpnu, poletují do pozdního podzimu a přezimují jako dospěláci. Patří do čeledi běláskovitých, ale rozdíl mezi nimi najdete na spodní straně křídel, kde má žluťásek typickou malou červenofialovou tečku. Žluťásek je samotářský, málo usedá. Saje nektar z květů, usedá na vlhkou zem, kde pije vodu. Nocuje na listech keřů nebo na květech chrpy a hlaváče.
Kopulace se děje na jaře a trvá až 28 hodin. Samička i sameček se mohou pářit i vícekrát. Samičky na konci dubna nebo května kladou vajíčka na živné rostliny. Vajíčko bývá upevněno jednotlivě na rubu i líci listu, na pupenu nebo větvičce živné rostliny. Vylíhnutá zelená housenka s matným bílým pruhem si prokousává otvor na boku vajíčka. Sedává na líci listu a ze začátku vyžírá do listu díry, když dorůstá, požírá list od okraje. Pochutnává si na mladých lístcích břízy, krušině nebo řešetláku, v horách i na borůvčí.
Stadium housenky trvá 3 – 7 týdnů. Hranatá zelená kukla s dvěma bílými pruhy na bocích je připevněna vlákny na zadečku a opaskem na větvičce nebo listu, kde žila housenka. Líhne se vždy odpoledne za 8 – 30 dní. Během léta dokončí svůj vývoj. Žluťásek se dožívá 10 – 11 měsíců, což jej řadí k našim nejdéle žijícím motýlům.

BĚLÁSEK ŘEŘICHOVÝ
  Ze všech bělásků má nejzřetelnější pohlavní dichroismus, na koncích bílých předních křídel samečci mají výrazné oranžové skvrny, u samiček jsou tyto skvrny nenápadné v různých odstínech šedi. U obou pohlaví jsou na zadních křídlech horní strany bílé a spodní strany jsou posety zelenavě žlutými a šedými skvrnkami poskytují sedícímu motýlu dobré maskování. Housenky běláska řeřichového jsou modrozelené nebo šedozelené s bílým pruhem po bocích a jsou poseté jemnými černými skvrnkami, jejich vývoj je velmi rychlý. Živí se květy i semeny, přibližně do konce července dorůstají do velikosti 3 cm a pak se kuklí do nahoře zašpičatělé kukly přilepené k rostlině. V té přečkají do jara následujícího roku, v případě nepříznivých podmínek se mohou ojediněle vylíhnou až napřesrok.


KVAKOŠ NOČNÍ
Kvakoš noční má své druhové jméno po právu. Za potravou se vydává za soumraku a při letu se ozývá pravidelným silným voláním „kvak“. Vědecký název je latinského původu a v překladu znamená doslova „noční havran“. Pouze když krmí mláďata, loví pilně i přes den.
Kvakoš noční má silný zobák a poměrně krátké nohy. I když patří mezi volavkovité, tudíž brodivé ptáky, má nohy opravdu krátké. Mají bledě zelenou barvu, která se však v době hnízdění mění na světle žlutou až růžovou. Jeho záda kryje černé peří s kovovým zelenavým Leskem, křídla, tělo a ocas jsou šedě zbarvené a břicho je bílé. V týle má kvakoš několik ozdobných per, která mu dosahují až do poloviny zad. Má jasně červené oči a obě pohlaví jsou stejně zbarvena.
Na kořist, kterou dokáže díky svému vynikajícímu zraku zaregistrovat i ve tmě, číhá podobně jako většina volavek ze zálohy, nehybně stojí na březích vod, vyčnívajících kamenech nebo větvích nad vodou a vyhlíží zejména menší ryby, korýše, žáby, vodní hmyz a malé savce, kterých se zmocňuje rychlým pohybem krku. Kvakoš hnízdí v menších koloniích, často v přítomnosti jiných brodivých ptáků. Potkáme ho na hustě zarostlých březích řek, na zaplavovaných územích s porostem rákosí, u rybníků i u malých potoků nebo v bažinatých oblastech. Na těchto místech ovšem nesmí chybět vysoké hustě olistněné stromy, protože na nich kvakoš nocuje i hnízdí. Hnízdo si staví společně ve větších koloniích i s jinými druhy volavek. Námluvy zahajuje samec, která vybere místo pro hnízdo a bojovně ho chrání. Z několika větviček vystaví základ hnízda a pak, když na něj naláká samici, podává jí další větve a ona pokračuje ve stavbě. Hnízdo vypadá neuspořádaně a nedbale a dostavuje se i několik let po sobě. Samice snáší vajíčka v odstupu dvou dnů. Bývá jich 3 – 5 a zahřívají je oba rodiče, a to hned po snesení prvního vejce. První mládě se líhne za tři až čtyři týdny a časové odstupy mezi snesením jednotlivých vajec mají za následek, že další mláďata se potom líhnou postupně během osmi dní. Pokud je nedostatek potravy, mají šance přežít pouze prvorozená mláďata. Mladí kvakoši mají hnědé jemné peří s bílými skvrnkami. Rodiče je krmí společně drobnými rybkami. Přibližně za tři týdny jsou již mláďata schopna opustit hnízdo a sama se začít živit.
Když kvakoš již neobstarává potravu pro svá hladová mláďata, vydává se za potravou až za večerního soumraku anebo brzy zrána. Kvakoš se dokonce i vydává na hlubší vodu a plave, na rozdíl od volavky popelavé, která pouze nehybně stojí ve vodě. I když má kvakoš rád společnost, na lov vyráží vždycky sám. Loví plevelné rybky, žáby, vodní hmyz a jeho larvy. Loví i na pevné zemi, kde jsou jeho kořistí pavouci, drobní hlodavci a ptáčci. Někdy se dokonce stává, že se kvakoš chová jako kanibal a vylupuje vejce jiných volavek.
V České republice je kvakoš noční vysoce ohrožen. Proto jsme měli velkou radost, když se nám podařilo kvakoše nočního vidět a vyfotit na zlonickém rybníce V Brůdku.


KŘEPELKA POLNÍ
Křepelka je polní kur velký asi jako kos nebo špaček. Je hnědě zbarvená s podélnými černými a bilými proužky. Sameček má na hrdle černou kresbu, která chybí samici a mladým jedincům. Při vzletu vydávají křídla značný hřmot. Jejich hlas bývá reprodukován jako pět peněz, pět peněz.
Křepelka žije skrytě na loukách, v obilných polích a v oraništích, kam se křepelka ještě před žněmi stěhuje se svými kuřátky. Většinou je prozradí pouze jejich hlas. Ozývá se hlavně v květnu a červnu po celou noc a je slyšet až do vzdálenosti jednoho kilometru, pokud je bezvětrná noc.
Hnízdo křepelky je jamka vystlaná stébly, skrytá při pohledu shora. Nacházíme je v polích a lukách. Samička sama sedí na 7 až 14 vejcích a také sama vodí kuřátka. Na vejcích sedí tak pevně, že je při žních, pokud se neodstěhuje do oraniště, poraněna nebo usmrcena. Všechna mláďata se před vyklubáním pravděpodobně dorozumívají přes skořápku o termínu líhnutí, protože se mladé slepičky všechny vyklubou během hodiny, i ta méně vyvinutá. V hnízdní jamce zůstanou jeden den, samička jim předkládá potravu, např. kukly mravenců. Mláďata se však brzy živí zcela samostatně. Když jsou asi 10 dní stará, mohou už při nebezpečí odletět a dva týdny stará kuřátka už mohou žít zcela sama. Pokud rostou, živí se pouze hmyzem, později využívají rostlinou potravu. Kromě pavouků, červů, plžů, vrcholky výhonů, sbírají i vypadaná obilná zrna.
Křepelka polní je jediný tažný druh z našich hrabavých. Přestože není nijak výkonný letec, dokáže bez přestávky přeletět Středozemní moře i Saharu až do východní Afriky. Křepelky táhnou jednotlivě nebo po malých skupinkách vždy těsně při zemi nebo nad vodou a v noci. V Africe jsou tito malí cestovatelé očekáváni davem lovců se sítěmi. Podzimní tah probíhá od srpna do listopadu, počátkem května se ptáci, pokud přežijí všechny přírodní i lidské úklady, objevuji u nás zpátky na hnízdištích.
Křepelka se často nabízí jako klecový pták. Stejně jako všichni hrabaví se křepelka ráda popelí, ale ve vodě se nekoupe. Slepička snáší hodně vajec, sedí na nich však jen v klidné voliéře. V umělé líhni se kuřátka líhnou při 38 stupních a lze je odkrmovat sekaným vejcem a jiným měkkým krmivem. Milují teplo pod rozsvícenou žárovkou. Tři týdny stará kuřátka zobají už i proso, krupici a ovesné vločky.
Křepelkám nesvědčí změny ve způsobu obhospodařování zemědělské půdy a jejich stavy se stále snižují. Hnojení luk a využití trávy k přípravě silážního krmiva umožňuje zemědělcům tři senoseče do roka, první už v květnu, a tak křepelky, hnízdící na louce na zemi nemají šanci vysedět vejce.
V současné době je u nás křepelka chráněná.
Zajímavost: málokdo ví, že pečená křepelka může být i smrtelně nebezpečná. Někdy totiž sezobne křepelka semena bolehlavu plamatého, čímž se její maso stává smrtelně jedovatým.


BRHLÍK LESNÍ
Brhlík je poměrně známý opeřenec, známý hlavně tím, že šplhá po kmenech hlavou dolů. V našem kraji je hojně rozšířen, potkáme ho v parcích a zahradách s listnatými stromy nebo ve smíšených lesích. Je nápadně zbarvený. Shora je makově šedomodrý, přes oko má výrazný černý pruh a zespodu má červenohnědé bříško. Sameček je tmavší, zejména pod křídly má pírka skoro krvavá, samička je méně nápadná. Měří přibližně 14 cm.
Kromě šplhu je brhlík zajímavý ještě tím, že si jako jiní ptáci nestaví hnízdo. Uzpůsobuje si vletový otvor do dutiny starého stromu, zalepuje ji bahnitou hmotou na požadovaný průměr svého těla, což je obrana proti vetřelcům. Vybírá si opuštěné dutiny po strakapoudech, žlunách a datlích, někdy i vchody do ptačích budek, určených pro holuby doupňáky nebo si vybere budku např. pro sovy a na přestavbu otvoru spotřebuje klidně i kilogram hlíny. Staré hnízdní dutiny samička vyčistí a vystele si hnízdo kousky březové kůry. Sameček ji při této činnosti pouze doprovází, pouze v době, kdy samička sedí na vejcích, tento otvor opravuje sám.
Již za slunných únorových dní můžeme zaslechnout opakované flétnové volání samečků. Samička snese 6 – 8 vajíček a sedí na nich 15 dní, mláďata zůstávají v hnízdě ještě tři týdny a jsou dlouho ukrytá v bezpečí hnízdní dutiny, z jejíž blízkosti brhlík odhání všechny ostatní ptáky výhružnými gesty a je-li to nutné, i údery zobáku. Když mladí brhlíci hnízdo opouštějí, umějí už dobře létat.
Brhlík se živí především hmyzem, který vytahuje ze štěrbin v kůře, od podzimu i semeny rostlin, hlavně slunečnice, lípy, javoru, dubu, buku, lísky nebo jehličnatých stromů. Jádra získává ze skořápky tím, že zaklíní ořech do vhodné štěrbiny v kůře a sekáním zobáku do skořápky ji rozlouskne. Ořechy si často i skladuje a využívá v období nedostatku potravy.
Svým klepáním do kmene stromu nás upozorní na svoji přítomnost. Nemá ovšem tak silný zobák jako datel, aby vydlabával hmyz, ale prohledává skuliny v kůře a při lovení hmyzu odsekává její tenčí části. Šplhá trhavými poskoky vzhůru po kmenech a je u něho nápadné, že nedrží nohy vedle sebe, ale za sebou. Šplhavci se při šplhání po kmenech opírají svým ocasem, ale brhlík svého krátkého ocasu použít nedokáže. Na zimu si střádá různé plody do kmenové kůry, případně do země. V zimě se brhlíkova rodina často přidává k sýkorkám.


ROK 2024
*****

ONDATRA PIŽMOVÁ
Představím vám hlodavce, kterého jste jistě už jistě potkali. Jde o ondatru pižmovou, která žije na našem Zlonickém potoce. Večer ji můžete spatřit u potoka v trávě, kde se pase. Patří do čeledi myšovitých. Do Evropy byla zavlečena ze Severní Ameriky, u nás v Čechách byla vysazena v roce 1905 u Dobříše. Jedná se o vodního savce, který obývá řeky, jezera, rybníky a potoky na celém území, kde se hojně rozšířil.
Ondatra má poměrně velké tělo, ale pyšní se především dlouhým ocasem. Ocas je nápadně zploštělý, ale užší a delší, je pokryt pouze šupinkami. Ondatří velice hustá srst, která je velmi oblíbená v kožešnickém průmyslu pro svoji hustotu a velice dobré izolační vlastnosti, je v horní části těla kaštanově hnědá, zespodu šedavá až nažloutlá. K tomu, aby se mohla ve vodě dobře pohybovat jí slouží plovací blány a tuhé brvy, které má na zadních nohou. Pod vodou vydrží i víc jak 10 minut. Při plavání vyčnívá nad hladinu část hlavy a hřbetu.
Žije v párech nebo v malých rodinných skupinách, které si hrabou až 10 metrů dlouhé nory v březích nebo si stavějí hrady v rákosí z ostřic, rákosu a jiných bylin. Nory tvoří složitý labyrint s množstvím úkrytů, východů, hnízdních komor a větracích chodeb, ale mají vždy dva vchody s dvěma dutinami, jedna je vždy suchá a druhá je pod hladinou vody. Na rozdíl od bobřího hradu budují ondatry svůj hrad z měkkého materiálu, ale nikdy nepoužívají větve a klacky a blízkosti hradu se nikdy nenacházejí ohlodané stromy, jako v případě bobrů. Při nedostatku potravy v zimě ondatry vykusují hnízdní dutiny, které jsou vystlány suchými rostlinami a slouží jako zásobárna potravy. V létě se živí listy a stébly orobince, rákosu a dalších rostlin, v zimě kořeny a oddenky, občas se přiživují vodními živočichy, zejména škeblemi. Samice vrhá po 28 dnech březosti 5 – 9 mláďat, a to někdy i třikrát do roka, v době od dubna do září. Pouze samičky z prvních vrhů mohou v téže sezóně dospět, ostatní až po přezimování. V přírodě žijí pět let, v zajetí vydrží až deset let.
Ondatra je aktivní především ráno, v podvečer a v noci, přes den se většinou skrývá. Její přítomnost v dané krajině poznáme podle vyhryzaných cestiček v rákosu, podle hnízdních hradů nebo podle pižmovitého odéru, který vylučuje speciální žláza poblíž řitního otvoru a díky kterému dostala i své druhové jméno.
Ondatra pižmová na většině míst Evropy zdomácněla a stala se běžnou součástí naších mokřadních ekosystémů. Při přemnožení mohou však ondatry způsobit škody na hrázích.
Mé osobní setkání s ondatrou, viz. foto, proběhlo v parku u autobusového nádraží na Mělníku, kde je těchto hlodavců jistě přes stovku, jsou krotcí, žerou z ruky, místní jim nosí pravidelně potravu, a sednete-li si v podvečer na lavičku, je to až strašidelné, když se k vám přiblíží celá tlupa, leze vám do batohu a loudí něco k snědku. Žijí tam v symbióze s kachnami, slípkami zelenonohými a lyskami.


ŠKŮDCI NA POLÍCH
HRABOŠ POLNÍ
patří v zemědělství k největším škůdcům. Obývá bezlesá místa, žije ve městech, osídluje stohy, na podzim budovy, při přemnožení proniká do lesů, kde může žít i trvale. Objevíme je podle množství otvorů do nor a vyšlapaných chodníčků mezi nimi, hromádek trusu a přeebíhajících zvířat. Hraboš je asi 10 cm veliký s 3cm ocasem, váží asi 50 gramů. Od myši se liší hlavně krátkým ocase, robustnější stavbou těla a zaobleným čenichem. Má maléí a poměrně skyté ušní boltce, srst je zbarvena od hnědé až po šedou, břišní strana bývá světlejší. Nory si dělají v 30 – 50 cm hloubce, kde tvoří složitý komplex, nevyskytují se sami, ale žijí v celých koloniích. Živí se hlavně zelenými částmi rostlin a kůrou stromů, tudíž je to býložravec. Samice zvládne za sezonu ve 3 – 6 vrzích přivést na svět celkem až 25 mláďat, která jsou holá a slepá. Po 10ti dnech otevírají oči, jsou kojena samicí 12 dní a po třech týdnech zcela samostatná. Samice je březí 20 dni a stejnou dobu je i kojí. Pohlavní dospělosti dosahují velmi záhy (samice může být dospělá již v 13. dni života, to je v době, kdy ji matka ještě kojí).díky tomu se hraboši v pravidelných intervalech přemnožují a způsobují zahrádkářům a zemědělcům značné škody. V teplých letech se hraboš rozmnožuje i v zimě, např. ve stozích. Predátory těchto škůdců jsou lasičky, lišky, kočky, sovy, káně a poštolky – těm všem je hraboš polní hlavní potravou. Nepohrdnou jimi ani čápi a rackové. Je zajímavé, že tento hlodavec je řozšířen po celé Evropě kromě Britských ostrovů. V České republice se vyskytuje na 90 % území. Cyklicky kolísá v intervalech 2-5 let. V době populační gradace je 2500 kusů na hektar.

KŘEČEK POLNÍ
také patří mezi škůdce v zemědělství. Je velký jako veverka se žlutohnědou svrchní stranou, spodní strana je černá, na tvářích, předních nohách, špičce ocasu a bradě má bílé skvrny. Uši nejsou porostlé srstí, jsou lysé. Oči má křeček malé a kulaté. Váží kolem 600 g, Je samotář, aktivní je hlavně v noci. Okupuje pole a louky. Vyhrabuje v zemi hluboké, rozvětvené stavby až do hloubky 2,5 metru s více východy, hnízdní a zásobovací komorou. Do nich na podzim ukládá potravu, kterou si nosí v lícních vacích. Zastrašuje výhrůžným vzlykem, prská, piští a vydává cvrčivé zvuky. Živí se kulturními rostlinami, bylinami a drobnými živočichy. Od konce září nebo října přezimuje v podzemním hnízdě vystaném trávou, jeho tělesná teplota může klesnout až na 3 stupně Celsia. Spánek je často přerušovaný příležitostným příjmem potravy. Páří se od dubna do srpna, samice má 2 – 3 vrhy po 4 – 12 mláďatech, je březí 20 dní. Mláďata otevírají oči po 14ti dnech a 18 dní je matka kojí. Od 25. dne jsou mláďata samostatná a po 10 týdnech již pohlavně dospělá a schopná reprodukce. Při přemnožení bývá na některých místech až 500 ks na hektar.


DUDEK CHOCHOLATÝ
je jediným žijícím zástupcem čeledi dudkovitých. Má charakteristický vzhled, výrazně vztyčenou chocholku na hlavě a dlouhý, tenký, mírně zahnutý zobák. Peří je žlutohnědě růžové s černými a bílými pruhy, ocas je černý s širokým bílým pruhem. U tohoto ptáka se zbarvení pohlaví neliší, samec i samice jsou stejní. Dudek je velikosti hrdličky – 29 cm, rozpětí křídel 48 cm). Létá vlnovitě a dost vratce (třepotavý let), na zemi svým chování připomíná špačka. Své teritorium hlásí daleko slyšitelným dutým voláním pu-pupu. Dudek je vyluzuje s nadmutým hrdlem a mírně otevřeným, k hrudi přitisknutým zobákem. Volání doznívá koncem června. Dudek vyhlledává otevřenou travnatou krajinu s nízkou intenzitou zemědělství, s pastvinami a loukami, prostoupenými nízkými lesíky nebo alespoň skupinami vzrostlých stromů, okraje rybníků se starými stromy a sady.Vyskytuje se jednotlivě, potravu sbírá na zemi. Hnízdí v polovině dubna v dutinách stromů, ve stodolách a senících v polích, ve hromadách dřeva, ve skalních rozvalinách a studních. Hnízdní dutinu dudek vyhledává každý rok znovu a vystýlá ji nedbale stébly a zvadlými listy. Samička snáší 5 – 7 vajec a zkraje na nich sedí sama a samec ji krmí, koncem období hnídění se na hnízdění podílí i samec. Na vejcích sedí 18 dní, mláďata se klubou s řídkým vlasovitým prachovým peřím postupně, jak samice snášela vajíčka. Potravu jim rodiče předkládají 45 – 80krát denně. Nosí jim většinou larvy hmyzu, které vytahují dlouhým zobákem z dobytčího trusu. Hnízdo opouštějí po 26 dnech, dalších několik dnů jsou mláďata krmena mimo hnízdo. Dudčí mláďata jsou známá svérázným způsobem obrany proti nepříteli. Jsou-li v hnízdě ohrožena, otočí se k vetřelci zadkem a z řitního otvoru na něj vypustí dávku odporně páchnoucího obranného sekretu z kostrčních žláz. Jakmile však mláďata vylétnou z dutiny, tuto zajímavou obrannou schohpnost ztrácejí. V době hnízdění vylučuje páchnoucí výměšek i samice, samec však nikoli. Když mladí dudci hnízdo opustí, zůstává rodina ještě nějaký čas pohromadě, dokud mláďata potřebují přikrmovat. Živí se především hmyzem (kobylky, cvrčci, sarančata, brouci, housenky, pavouci, mravenci, plži a krtonožky). Dudek kořist rozklove, pak ji vyhodí do vzduchu a obratně chytí, že jim po délce vklouze do hltanu, jazyk má dudek velmi krátký. Stejným způsobem polykají potravu čápi, pelikání a zoborožci. Potravu dudek sbírá ve svém okolí, někdy však za ní létá až 2 km daleko.
Dudek chocholatý je jedním z několika málo euroasijských zástupců řádu srostloprstých. Od jiných ptáků se liší nejen v nárocích na životní prostředí, ale i ve způsobu života. Jedině dudek má pona hlavě pohyblivou péřčovou chocholku a je jedním z mála druhů ptáků, co žijuí na zemi. V Evropě patří mezi ptáky, kterým hrozí vyhubení. V září odtahují dudkové jednotlivě, nebo v malých skupinkách do východní Afriky, kde se setkávají se svými příbuznými, trvale hnízdícími v těchto končinách. V České republice hnízdil dříve pravidelně a místy zcela běžně, v letech 1950 – 1960 však zcela vymizel. V současné době hnízdní jen ojediněle a nepravidelně, na jižní Moravě na Hodonínsku, Břeclavsku a Znojemsku. V Červeném seznamu spadá do kategorie ohrožený druh.
Víte, že dudek chocholatý je od roku 2008 národním ptákem státu Izrael?


VELCÍ VODNÍ PTÁCI

HUSA VELKÁ neboli husa divoká neboli husa šedivá
je rozšířený druh eurasijské husy a společně s husou labutí je předkem všech plemen husy domácí, vyšlechtěné ve střední evropě. Je naší největší původní husou, dorůstá délky až 100 cm a váží až 4 kg. Samci jsou samozřejmě těží. Má zavalité tělo, dlouhá silná brka a silný zobák. Peří husy je hnědošedé s tmavším zbarvením na hlavě a světlejším břichem s proměnlivým černým pruhováním. Nohy jsou růžové a zobák žlutý. Obě pohlaví se zbarvením neliší. Žije v močálech, u jezer, rybníků s dostatečně zarostlými břehy a ostrůvky, přilehlými loukami, na který se pase. Je aktivní jak vedne, tak i v noci, žije v trvalých párech. Husa je tažný pták, odlétá v říjnu na jih a do evropy se vrací během února. Migruje ve známe formaci písmene V. Živí se výhradně rostlinnou stravou (traviny, kořínky, hlízy, bobule, semena). Pohlavně dospívá ve věku 2-3 let, hnízdí pouze jednou od března do července. Námluvy i páření probíhá na vodě. Velké hnízdo z rákosových stébel a větviček staví samice v rákosí nebo pod keři a vystýlá je peřím, v jedné snůšce je 4 – 6 velkých bílých vajec, které samice zahřívá 28 dní. Samec je pouze v blízkosti hnízda a střeží je od případných predátorů. Mláďata jsou po vylíhnutí samostatná, opeřují se ve věku 50 – 60 dnů a s rodiči zůstávají obvykle až do začátku další hnízdní sezony. Ve volné přírodě se husa dožívá 20 let. Mezi hlavní predátory husy velké patří velcí dravci, zdivočelí psi a lišky. Ohrožuje je také ztráta přirozeného biotopu (vysušování mokřadů, znešišťování vod, otrava olovem a rušení na hnízdištích.
Zajímavost: Víte, proč husy, když táhnou do hnízdišť, letí v písmenu tvaru V? Za křídly první, nejsilnější husy, se tvoří víry, které zlehčují let husám, které má za sebou a ty se navzájem i dobře vidí a sledují.Když první husa již nemá dostatek sil, přesune se na konec a vystřídá ji další silná, odpočatá husa. Takto se vystřídají během dlouhého letu všechny. Když některá z hus již nemůže letět dál, dvě družky s ní sletí na zem a společně čekají, až nabere opět sílu k dalšímu letu.. Potom se přidají k jinému letícímu hejnu.

HUSICE NILSKÁ
je pestře zbarvený vrubozobý pták, pochází z Afriky a od 19. století se rozšířil do Evropy. Měří 73 cm a váží kolem 3 kg. Peří je převážně světle hnědé, s tmavou skvrnou kolem oka, tmavě hnědou skvrnou na hrudi a velkými bílými a zelenými poli v křídlech. Nohy a zobák jsou růžovočervené. Pohlaví se od sebe neliší ani zbarvením, ani velikostí, pouze hlasem – samec syčí, samice štěbetá a kejhá. Na prostředí není husice náročná, obývá lesy, močály, rybníky. Hnízdí na zemi v opuštěných hnízdech jiných ptáků nebo v různých dutíinách. Snáší 6 – 10 vajec na nichž sedí samice 30 dní. O mláďata se starají oba rodiče. V evropě hnízdí pouze jednou, v té době je samec velmi agresivní a napadá jiné ptáky ve svém teritoriu. Husice jsou převážně býložravé, pasou se podobně jako husy, ale občas sbírají i bezobratlé živočichy. Jsou velmi obratné a často hřadují na stromech. Víte, že ve starověkém egyptě byla husice chována jaho hlídač a domácí společník, ale také jako posvátný pták, zasvěcený bohyni Eset (trůn, sídlo)?

BERNEŠKA VELKÁ
je velký pták z řádu vrubozobých. Je větší než husa velká, délka 110 cm a váha 6 kg, s nápadně dlouhým černým krkem. Peří je převážně hnědavé, vespod světlejší, hlava je černá s velkou čistě bílou skvrnou „podkrčníkem“. Na svrchní straně těla a bocích je jemné vlnkování tvořené béžovobílými špičkami per. Obě pohlaví jsou zbarvená stejně, hnízdí v močálech, jezerech, podél řek a rybnících. Je částečně tažný pták. V česku se vyskytuje nepravidelně po celý rok, hlavně v zimě. Živí se travinami, vodními rostlinami a polními plodinami. Hnízdí na ostrůvcích nebo náplavech u vody, někdy i na stromech. Od konce března do začátku června snáší 5-6 vajec a samice na nich sedí stejně jako husa 28 dní. Mláďata jsou samostatná a s rodiči jsou většinou do dalšího hnízdění.
Všechny tyto velké vodní ptáky jsme pozorovali na Hobšovickém, Šlapánickém a Hulcrově rybníku v době jejích hnízdění


VOSA A SRŠEŇ
Jste alergičtí na žihadlo? Určitě se s ním už každý setkal na vlastní kůži. Nepříjemný zážitek....

VOSA OBECNÁ patří mezi blanokřídlý hmyz z čeledi sršňovitých. Je vybavena žihadlem, napojeným na jedovou žlázu, na rozdíl od včel však své žihadlo může použít opakovaně, neboť není opatřeno zpětnými háčky. Patří mezi predátory ostatního hmyzu a dalších bezobratlých, a hlavně jsou opylovačí, protože se živí nektarem. Vosa je velká přibližně 1,5 cm, charakteristickým znakem je černo-žlutě pruhovaný zadeček, oddělený tenkou stopkou od stejně zbarvené hrudi. Královny a dělnice mají na čelním štítku jednu velkou skrvnu (oproti vose útočné). Vosa si staví své hnízdo obvykle v zemi v lesích, podél břehů vod a cest, v tmavých dutinách nad zemí. Celá vosí kolonie má až 2000 jedinců. Přezimující oplodněná královna se probouzí na počátku jara, vylétá a a vybere si vhodné místo pro založení nové vosí kolonie. Začne se stavbou buněk, do nichž potom klade vajíčka. Z těchto se vylíhnou dělnice, které se samy obvykle nerozmnožují, ale přebírají péči o hnízdo, královna se dál věnuje jen kladení vajíček, ze kterých se líhnou další dělnice. Koncem léta se vylíhnou trubci (jsou bez žihadla) a budoucí královny. Jedině oplozené královny zimují, aby mohly příští jaro zase založit novou kolonii, ostatní obyvatelé hnízda včetně staré královny uhynou. Vosa se živí převážně nektarem, pochutná si však i na sladkém ovoci nebo limonádě. Důležitou složkou jejich potravy tvoří kapičky sladké šťávy, které vylučují larvy výměnou za donesenou kořišt. Larvy vosy se živí živočišnou potravou, ale jsou plně závislé na dělnicích. Ty vyrážejí každý den na lov much a různého malého hmyzu, které usmrcují kusadly a někdy použijí i žihadlo. Přiživují se na mršinách.

SRŠEŇ OBECNÁ
je největší zástupce jedovatého blanokřídlého hmyzu z čeledi sršňovitých. Stavbou těla se podobá vosám, je však větší a jinak zbarvená. Dosahuje délky až 35 mm. Na těle se střřídá žlutá, černohnědá a cihlová barva. V dutinách stromů si staví oválné papírové hnízdo, které měří až 80 cm. Sršeň žije ve společenstvech, které mohou mít až 1700 jedinců. Ta tvoří samice (královny), dělnice, samci a nedospělí jedinci. Samice a dělnice mají silná kusadla a žihadlo s jedeme, samcům žihadlo chybí a kusadla mají měkčí. Larvy krmí různým hmyzem, především mouchami, můrami, vosami, včelami a vážkami. Dospěláci se živí většinou sladkou šťávou z ovoce, květů a mízou stromů, jen královna po probuzení z hibernace konzumuje hmyz, aby získala bílkoviny. V polovině dubna po probuzení začne hledat místo pro stavbu nového hnízda – staré hnízdo znovu nikdy nevyužívá (kvůli parazitům). Hnízdo zakládá v dutinách stromů. První plástev staví ze směsi ztrouchnivělého dřeva a slin, které je přilepeno pevnou stopkou k podkladu a vchod směřuje vertikálně dolů. Kolem pláství staví měkolikavrstvý ochranný obal. Do buněk klade královna vajíčka a sama se stará o larvy. Vylíhlé dělnice (červen) přebírají starost o potomstvo a rozšiřují hnízdo. Vchod do hnízda nepřetržitě hlídají. Po vylétnutí mladých královen a samců hnízdo postupně zaniká, Dělnice přestanou krmit larvy a ty chřadnou a umírají. Dělnice hynou s příchodem nízkých teplot začátkem listopadu. Pokud sršně nedráždíme, nechová se agresivně a lidí si nevšímá ani v blízkosti hnízda. Její jed sice působí značnou bolest, ale je poměrně slabý v porovnání se včelím. Někteří lidé považují sršně za škůdce, protože požírá včely a zralé ovoce.