Příspěvky:Nezávislá ornitologická skupina

S výsledky pozorování přírody jsme chtěli seznámit čtenáře dvouměsíčníku Zlonická šance, a tak jsem se stali pravidelnými přispěvateli v "OKÉNKU DO PŘÍRODY".


ROK 2014
* * * * * *

HUSICE NILSKÁ (EGYPTSKÁ)
Při jarních procházkách kolem rybníka V brůdku jste se mohli kromě páru labutí a hejna divokých kachen setkat s párem ptáků, jejichž domovem je Egypt, hlavně povodí Nilu. Šlo o husici nilskou (egyptskou), kterou objevili v 19. století Angličané. Měli tendenci vozit do Británie všechna nová zvířata. která kde našli. Dovezli ji do tzv. východních hrabství, do Norfolku, nížinná říční oblast, kudy protéká řeka Yare. Na těchto bažinatých, rákosinných územích husice nilské vypustili a ty se kupodivu začaly množit. Dostaly se přes kanál La Manche do oblasti delty Rýna a obsadily postupně celé Holandsko. Tedy území nížinné, s říční deltou, s klimatem podobným jako Británii. Odtud pokračovaly ve své cestě po německých řekách až k našemu území. V Čechách byl první výskyt toto druhu vrubozobého ptáka, který je menší než husa divoká a větší než kachna divoká, v roce 1979.
Nevyskytuje se v hejnech, ale samostatně v páru. Peří má převážně světle hnědé, s tmavou skvrnou kolem oka (tzv. maskou), tmavě hnědou skvrnou na hrudi a velkými bílými poli v křídlech. Nohy má matně růžovočervené, zobák růžovočervený s tmavým lemem. Husice snáší v dubnu až květnu 5-11 vajec a housata se líhnou po 28-30 dnech.
Pro svou nenáročnost a pěkný vzhled je husice nilská (či egyptská) často chována v zoologických zahradách, v Česku ji chovají mnohé zahrady . Jihlava, Olomouc, Ostrava, Plzeň, Praha nebo Dvůr Králové.
Ačkoli na našem rybníku nezahnízdily a odletěly, měli jsme možnost je celý měsíc pozorovat, stejně jako pár labutě velké, lysky černé nebo slípky zelenonohé. Ale o té zase někdy příště.....


LÉTAJÍCÍ DRAHOKAM NA ZLONICKÉM POTOKU
Zdalipak víte, kterému ptáčkovi se říká "létající drahokam"?
Jedná se o ledňáčka říčního pro jeho smaragdově zelenomodré a oranžovohnědé zbarvení a rychlý let. Není ale zajímavý jen svým zbarvením, způsobem života, ale i výrazným hlasem při letu.
Zjara ledňáčci začnou hledat vhodné místo k hnízdění. Jsou to kolmé hlinité břehy, do kterých vyhrabou až metr dlouhou noru, zakončenou hnízdní komůrkou, do které samička snese 4 - 6 vajíček, z kterých se po 20ti dnech při střídání obou rodičů na hnízdě vylíhnou mladí ledňáčci, jejichž hlavní potravou jsou drobné rybičky, které loví čekáním nad hladinou nebo pátracím letem při hladině.
Věděli jste, že když nese ledňáček v zobáčku rybku hlavou k sobě, je to jeho potrava, když ji nese obráceně, nese ji svým mláďatům k noře, kde se mláďata posouvají ke kraji, protože rodiče se v tmavé noře špatně orientují. Mají prostě svůj řád, nasycené mládě se posouvá do hnízdní komůrky a hladové na okraj nory. Po 25ti dnech opouští mláďata hnízdiště a vydávají se se svými rodiči na první lov.
Špatným obdobím pro ledňáčky je zima, kdy zamrzají stojaté vody a stahují se k posledním tekoucím vodám. Proto někteří ledňáčkové odlétají na zimu do jihozápadní Evropy.
My jsme na Zlonickém potoce zaznamenali ledňáčka před 15ti lety, v roce 2005 se nám podařilo zaznamenat na video i jejich hnízdění. Ledňáček se na náš potok vrací každý rok, má tu dobré podmínky pro lov.


ROK 2015
* * * * *

ROZEZNÁTE KAVKU, VRÁNU A KRKAVCE?
Jak od sebe bezpečně rozeznat černé ptáky?
Vrána obecná má dva poddruhy - šedá a černá, peří je matné a od ostatních černých ptáků se dobře rozpozná podle černého zobáku a nahých nožek.
Havran polní je vráně hodně podobný, liší se však lesklou barvou peří, olysaným světlým zobákem a kalhotkami na pařátech (to jsou odstávající pírka na končetinách). Rozeznáme je i podle společenství, vrána je samotářka a na zemi vydrží jen chvilku, havrani žijí ve velkých hejnech a na zemi rádi dlouho běhají a hledají potravu.
Krkavce velkého od obou druhů černých ptáků rozeznáme podle velikosti, výrazného černého zobáku a na hrdle kovově lesklého peří. Je to velice opatrný pták samotář. Věděli jste, že právě v krkavce se proměňoval kouzelník Rumburak v seriálu o Arabele? Krkavec je inteligentní pták, který dokáže napodobit lidský hlas. U nás je zákonem chráněný, jeho hlavní hnízdiště je Šumava, ale můžete se s ním setkat i v našem kraji, hostuje v oblasti Hobšovického rybníka v chráněném krajinném pásmu.
Kavka obecná je nejmenší krkavcovitý pták, její peří je do stříbrošeda a její oko je, na rozdíl od ostatních černých ptáků, bílé až stříbrné. Zobák má podstatně tenčí než havran a vrána. Kavky žijí v trvalém páru, jsou velice krotké a můžete je spatřit ve společenství s havrany při hledání potravy, nebo s holuby v městských parcích. I kavka je označována, vlivem revitalizace domů a úbytkem hnízdišť, za ohrožený druh.


NOVÝ HOST NA NAŠEM RYBNÍKU
Od začátku letošního roku můžete na našem rybníku V Brůdku spatřit i jiného opeřence, nežli je kachna divoká či slípka zelenonohá. Jde o husu velkou, která se k nám zatoulala a našla na našem rybníku přechodný domov. Zatím není v páru, ale co kdyby....vzpomeňte, jak tu minulý rok zavítal na náš rybník pár krásných bílých labutí.
Husa velká je divokou formou husy domácí. Je šedohnědého zbarvení a od ostatních druhů hus se liší mohutným oranžově-žlutým zobákem s bílým nehtem na konci. Samíce od samce se velikostí nijak neliší. Husa velká podniká dlouhé tahy na značně velké vzdálenosti. Létá v klínovité formaci, tzn. ve tvaru písmene V a shromažduje se ve velkých hejnech na pobřeží západní a jižní Evropy. Na jaře se vrací zpět na sever do svých hnízdišť. I když se během zimy samec se samicí rozdělí, většinou, stejně jako labutě, tvoří pár na celý život. Námluvy bývají velmi hlučným obřadem, hnízdo si staví na břehu. Na vejcích (snůška 5-7 vajec) sedí samice, samec opodál hlídá. Mláďátka se líhnou v květnu a jsou velice samostatná, hned umí plavat. Na podzim celé rodiny společně odlétají na jih, aby si mladé husy zapamatovaly trasu letu. S rodiči jsou do dalšího jara.
Tak, jako máme ve Zlonicích párek slípky zelenonohé a led'náčka říčního, bylo by hezké, kdyby i k huse přibyl jeden do páru. Měli bychom možnost - při zahnízdění - pozorovat jejich pokračování rodu.


PĚNICE ČERNOHLAVÁ
Od jara nás v přírodě svým zpěvem ( kromě slavíka, červenky a skřivana) provází pěnice černohlavá, spíše známá pod jménem černohlávek.
Jejich zimoviště je ve střední Africe a ve Středomoří, odkud k nám přilétají během měsíce dubna. U nás pravidelně hnízdí, od května do července stihnou dvě snůšky. Pěnice si staví hnízdo z jemných stébel nízko v křovinách, často v houští kopřiv. V hnízdě sedí oba rodiče 11 dní na 4 - 5 vejcích, potom je půl měsíce krmí. Mláďata opouští hnízdo ještě dříve, než se naučí létat a skrývají se jednotlivě v houští. To proto, aby v případě nebezpečí nepřítel nezničil celou snůšku. S rodiči se dorozumívají voláním, které rodiče upozorňuje, kde se jejich děti právě ukrývají.
Jejich zpěv je zpočátku švitořivý, silný, ke konci s přesmykem do vyšších tónů. Dost často imitují hlasy jiných ptáků.
A proč se tomuto zpěváčkovi říká černohlávek? Protože jejich hlavním znakem je černá čepička, která pokrývá jejich hlavu až k okraji očí. Sameček má čepičku leskle černou, samička má zbarvení více do hněda. Mladí pěvci se podobají matce, dospíváním se jim peří dobarvuje. Do zimovišť se vrací na přelomu měsíce září-říjen. V posledních letech jsou zimy v Evropě mírné, a proto někteří jedinci - samečci u nás přezimují.


RORÝS OBECNÝ
Víte, že rorýs obecný nalétá za měsíc přes 800 km?
Tento náš letní ptačí host, který přilétá z jihu v květnu a hostuje u nás pouhé tři měsíce, aby zde založil pokračování svého rodu ptáků svišťounů, je zajímavý svým způsobem života. V letu spí, loví, páří se a odpočívá, a to tak, že vyletí velmi vysoko a při volném pádu klimbá v mikrospánku, kdy má vypnutou polovinu mozku a druhou sleduje let. Má zakrnělé pařátky, jen čtyři prsty, proto nemůže sedět na větvi jako ostatní ptáci. Samička vysedí v hnízdě, které rorýs vyhledává ve volné přírodě ve skalách, ve městech v podkrovních dutinách domů, 2-3 vejce, na kterých sedí 20 dní a sameček ji krmí. Mláďata v hnízdě rostou, cvičí a posilují přes 40 dní, aby byli silní na první let. Rodiče se o ně pečlivě starají, vynášejí trus a v červenci opouštějí svá mláďata o tři dny dříve. To proto, aby mladí rorýsi zhubli a mohli ihned vzlétnout, až opustí hnízdo. A jak mladý rorýs ví, kam má letět, když ho rodiče opustili? Prostě to má naprogramované a cestou se přidá k jiným migrujícím rorýsům, kteří letí ze severu.
Tento druh ptáků je zateplováním domů velmi ohrožen, nemají ve městech kde zahnízdit. Proto se staví budky pro rorýse, pamatuje se na ně při stavbách domů, kde se již počítá s prostory pro jejich hnízdění. Pokud v červenci najdete mládě rorýse, spadlé na zemi či v trávě, pomozte mu vzlétnout tak, že ho jemně vyhodíte do vzduchu. Pokud se mu vzlétnout nepodaří, zaneste ho na nejbližší stanici ochránců zvířat.
Zajímavosti o rorýsovi jsme se dověděli na besedě s ornitologem dr. Viktorem, kterou pořádal DDM Ostrov ve Slaném.


SLÍPKA ZELENONOHÁ
Na rybníku V brůdku jsme letos zjara kromě páru labutí, lysky černé, husice nilské, divokých kachen mohli uvidět i párek slípky zelenonohé.
Velikostí je menší než lyska, i když jsou si hodně podobné, málokdy ji vidíme plout na hladině. Je plašší a žije skrytým způsobem života při zarostlých březích, kde staví v trsech rákosin hnízda, která má jako nocoviště, pouze jedno má pár k hnízdění, do kterého slípka snáší 5 - 11 vajec, i dvakrát do roka. S péčí o druhou snůšku jim pomáhají odchovaná kuřata. Od lysky rozpoznáme slípku podle červené čelní čepičky a sytě červeného zobáku se žlutou špičkou. Končetiny má navíc opatřeny velmi dlouhými prsty, které rozkládají váhu těla a slípce tak umožňují snadno se pohybovat po bahnitém dně a plovoucí vegetaci. Při plavání stále pocukává hlavou a ocasem, kde má nápadné černobílé zbarvení spodních ocasních krovek.
Protože na našem rybníce měla slípka zelenonohá dobré podmínky pro hnízdění, již v květnu jsme mohli spatřit za ostrůvkem při břehu plavat rodinku se čtyřmi mláďaty.


ORNITOLOGICKÉ PRÁZDNINY
Na toulkách po šumavských křížových cestách jsme nenarazili na žádný ornitologický objev, ani ptáci v tom letošním parném létě nelétali a schovávali se ve stínu stromů. Doma na nás ale čekal výjimečný skvost.....
Že se ve Zlonicích hojně usadil kalous ušatý, to jste si již mohli povšimnout, chodíte-li kolem sokolovny, školky nebo zámku, ale sova pálená? Ano, opravdu jsme zde letos mohli v podvečerním šeru zahlédnout středně velkou sovu s dlouhýma nohama, svrchu světle hnědé barvy, zespodu velmi světlé až bílé, na přední straně hlavy s výrazným srdčitým závojem. Jedná se o sovu pálenou.
Obývá věže kostelů, stodoly a jiné hospodářské budovy a v noci vylétá na lov do polí a do zahrad. Živí se především drobnými savci, v menší míře i malými ptáky, žabkami a hmyzem. Hnízdí od dubna do srpna, samice snáši 4 - 7 bílých vajec přímo na podklad nebo do vývržkové drti a zahřívá je celý měsíc, než se vylíhnou malé sovičky. O potravu se stará samec, mláďata pak krmí 8 týdnů již oba rodiče.
Sova pálená je považována za ohrožený druh a je zákonem chráněná. Neohrožuje ji člověk, ale řada civilizačních faktorů, chemizace krajiny, nárůst silniční dopravy, uzavírání vletových otvorů do věží a půd.
Ornitologický kvíz: Kolik potřebuje celá soví rodinka měsíčně myší? Tipněte si.


ROK 2016
* * * * *

O ČERVENCE
Díky podzimnímu spadanému listí na stromech jsou nyní k zahlédnutí ptáčci, které během vegetace jen málokdy spatříme.
Jedním takovým je červenka obecná, ptáček s neobyčejně zbarveným peřím na hlavě, hrdélku a hrudi (rezavě červená). Nejčastěji ji můžeme pozorovat, jak si na zemi shání potravu (hmyz, pavouci, červi, slimáci) a přitom se neustále velmi zvláštně pohybuje - podřepuje, uklání se, zdvíhá ocas a svěšuje křídla. Na podzim se živí bobulemi a drobnými plody. Samec má stejné zbarvení jako samice, mladí ptáci jsou hnědě skvrnití. Samice snáší dvakrát do roka 4 - 6 vajec a hnízdí při zemi v hustém roští. Na vejcích sedí zhruba 14 dní, s krmením mláďat pomáhá samec. Kromě péče o mladé samci červenky velmi krásně zpívají - od časného rána až do setmění. Červenky u nás zůstávají i přes zimu, a tak je velice často můžeme vidět na krmítku ve společenství se sýkorami a vrabci. Přikrmováním můžeme pomoci přežít zimní období, kdy je velmi málo potravy. Musíme ovšem vědět, jaké krmivo je pro ně vhodné (proso, mák, slunečnice, jablko).
Víte, jak naši předkové říkali těmto zvláštně zbarveným ptáčkům zpěváčkům? Čermáček.


Z NAŠICH ZAHRAD
Hlas hrdličky zahradní je jedním ze zvuků, který patří k české přírodě. Její příbuzná, hrdlička divoká už tolik štěstí nemá. V posledních letech prudce klesá populace hrdličky divoké, a to zejména změnou v zemědělské krajině, kdy se snižují dostupné potravní zdroje. Hlavním úbytkem těchto stěhovavých ptáků jsou jarní odstřely na jihu Evropy, v Itálii, Francii a Řecku, kde na hrdličky divoké čeká tisíce lovců, číhající na jarní návrat z jejich zimovišť v Africe.
Nebezpečím pro hrdličku divokou nejsou však jen lovci, ale u nás na ni číhají predátoři, jako je kuna lesní nebo sojka obecná. Změnou krajiny chybí háje, louky a pestrá skladba polních kultur.
Hrdlička divoká u nás žije třetinu roku a aby mohla zahnízdit, potřebuje dostupné krmivo. Za tuto krátkou dobu dokáže až třikrát snést do hnízda po dvou vejcích a mláďata krmí necelý měsíc oba rodiče. Hrdlička divoká se od své příbuzné, hrdličky zahradní liší velikostí a zbarvením: je menší, má skořicově zbarvené peří na křídlech, na konci ocasu má bílý pásek a na stranách krku bílo-černou pruhovanou pásku. I její vrkání se liší. Hrdlička zahradní vydává - vrků, vrků, hrdlička divoká - vrrr, vrrr. A právě podle zvuku jsme hrdličku divokou objevili letos v zahradní kolonii, dokonce pár. Přikrmovali jsme po celé léto slunečnicí, hrachem, ovesnými vločkami a obilovinami, odměnou nám byly pořízené fotografie tohoto čím dál vzácnějšího opeřence a jeho vrkání.


KÁNĚ LESNÍ
Přestože nejsme krajem s lesními porosty, od jara do zimy nás při procházkách do okolí provází hojně rozšířený druh dravce - káně lesní.
Tento nepřehlédnutelný pták, jehož rozpětí křídel je až 130 cm, kroužící v oblacích, má velmi variabilně zbarvené svrchní peří, od bílé až po tmavě hnědou barvu, spodní část těla, kterou vidíme při letu, mívá světlejší a alespoň částečně pruhovanou. Samec i samice jsou stejně zbarveni. Při zásnubních letech kruhově plachtí, volně padají a zase stoupají. Staví si stromové hnízdo, které vystýlají listím, chlupy a mechem, samice do něho snáší 2 - 3 vejce, z kterých se po měsíci vylíhnou mláďata, o která se oba rodiče půldruhého měsíce starají. Své potomky ale dokrmují ještě další měsíc, i dva, i když už společně opouští hnízdo a vylétají za potravou. Dospívají ve 2 - 3 letech a páry jsou monogamní. Živí se především hraboši, žábami, mladými ptáky a ještěrkami. Dokáže dlouhou dobu bez pohnutí číhat přímo na zemi u hraboší nory, až se jí podaří hlodavce překvapit a ulovit. Často káně vidíme u silnic, kde číhá na mršiny přejetých zvířat a tím se sama dostává do ohrožení při střetu s vozidlem. Káně se dožívá kolem 20ti let života.
Víte, jak naši předci tomuto dravci říkali? Káně myšilov
Jakého rodu je v češtině "káně" - ženského nebo středního? Obojí je možné - dospělá káně (rousná, mořská, sněžná) - vzor růže, mládě káněte - rod střední - vzor kuře.


MEZINÁRODNÍ DEN PTACTVA
Víte, že se den ptactva slaví již více jak sto let? První mezinárodní "Úmluva na ochranu ptactva pro zemědělství užitečného" byla uzavřena v roce 1902 v Paříži. Československá republika se k této smlouvě připojila o dva roky později a od roku 1906 se 1. duben slaví jako "Den ptactva".
Málokdo ale ví, že aprílové slavení "Dne ptáků" je ještě o něco starší a sahá až do dob Rakousko-uherské monarchie. Tuto tradici založil slovenský přírodovědec Oto Herrmann, žijící v Brezně. Prvně byl "Den ptáků" vyhlášen jako akce pro školy v tehdejším Rakousku-Uhersku 1. dubna 1900 a spolu s "opeřenci" se oslavovaly i stromy.
Hlavním cílem Mezinárodního dne ptactva je obrátit pozornost k nebezpečím, jež ohrožují ptáky na celém světě a pomoci tak k jejích ochraně a ochraně jejich hnízdišť. Kromě likvidace lokalit (stará stromořadí, břehové porosty okolo rybníků, zpustlé kouty přírody) se zateplují budovy, zefektivňují se plochy rybníků a bohužel si málokdo uvědomuje, že tím nenávratně zanikají biotopy mnoha druhů ptáků. Další hrozbou pro ptactvo je jejich velmi dlouhé cestování, které musí překonat v období jarního a podzimního tahu.
Měsíc duben je pro ornitology nejzajímavějším obdobím. V přírodě můžeme pozorovat zimní hosty, migranty, kteří přes naše území jen přelétají na sever, a hlavně řadu našich druhů ptáků, kteří se právě v dubnu vracejí na svá hnízdiště a někteří ptáci již naplno hnízdí, např. kos černý, holub hřivnáč a jiní.


O VLAŠTOVKÁCH A JIŘIČKÁCH
Vlaštovka obecná je elegantní drobný ptáček s kovově modrým peřím a narezavělým bříškem, červenou skvrnou na hrdle a hluboce vykrojeným vidličnatým ocasem, jehož krajní pera jsou až 12 cm dlouhá. Když slyšíme její veselé švitoření, víme, že je jaro v plném proudu. Vlaštovky po příletu z jihu hledají hnízdiště, které si tvoří uvnitř staveb, ve stájích, na chodbách, v průjezdech...Hnízdo staví z hlíny, kterou slepují svými slinami, mezi ně vkládají stébla trav. Staví pouze samička, sameček přináší materiál. Tvar hnízda připomíná otevřenou misku. Vlaštovka za léto stihne až třikrát zahnízdit, poslední mláďata však většinou dlouhou cestu za teplem nepřežijí.
Jiřička obecná je vlaštovce velmi podobná a mnoho lidí si tyto dva ptáčky plete. Oba druhy je však velmi snadné rozeznat, jednak velikostí (jiřička je drobnější) a hlavně podle mělce rozeklaného ocasu a čistě bílým peřím na bříšku, nohách a kostrči. I hnízdo si staví jinak. Lepí si jej na vnějších stranách budov pod střechami a římsami, v okenních výklencích nebo na balkonech, a materiálem je pouze hlína, proto jsou jejich hnízdečka upravenější. Kulovité hnízdo má v horní části malý vletový otvor. O mláďata se starají oba rodiče a hnízdí dvakrát za léto. Oproti vlaštovkám jiřičky staví hnízda v koloniích, mnohdy je pod střechou nalepeno jedno hnízdo vedle druhého.
Říká se, že tam, kde se usadí vlaštovky, tam se usadí štěstí. V tomto případě však máme šťastných domů bohužel stále méně, protože vlaštovek ubývá.


NĚCO O PĚNKAVÁCH
Pěnkava obecná, kterou známe z našich zahrad, patří k našim nejhojnějším a nejznámějším ptákům. Létá vlnovitě a rychle, po zemi se pohybuje poskoky a drobnými krůčky. Patří k nejdůvěřivějším ptákům v blízkosti lidí. Hnízdí všude tam, kde jsou stromy a keře, není příliš vybíravá. Jejich hnízdiště patří k nejúhlednějším ptačím stavbám. Hnízdo splétají z mechu, jemných stébel a kořínků, vnější vrstvu samička maskuje lišejníky a pavučinami, uvnitř je měkká vrstva z chlupů a drobného peří. Na vejcích sedí samička sama, samec se stará o potravu, kterou tvoří hlavně semena. V době výchovy mláďat i hmyz.
Pěnkava jikavec se způsobem života od pěnkavy obecné moc neliší, dalo by se říci, že jsou to příbuzní a někdy dojde i ke křížení obou těchto druhů, protože jikavec žije převážně v hejnech a často právě ve společnosti pěnkavy obecné. Pěnkava obecná má domov v Jihozápadní Evropě, pěnkava jikavec v severských lesích a v tajze a patří mezi velmi zdatné letce. Rozdíly jsou kromě výskytu, v barevnosti peří. Pěnkava obecná má šedé temeno hlavy, červenohnědý hřbet a zelenavý kostřec a vínově červenou spodní stranu, přes křídla se táhnou dva bílé proužky a bílá jsou i krajní ocasní pera. Jikavec má sytě černou hlavu, záda a křídla, ve kterých je jedna bílá a jedna žlutavá páska, hruď a ramena jsou oranžově hnědé a bříško a kostřec bílé. Oba druhy pěnkav mívají 5 vajec, mláďata se líhnou po 14ti dnech a oba rodiče je krmí v hnízdě 10-12 dní. I když jsou pěnkavy tažní ptáci, můžeme je u nás vídat po celý rok díky mírným klimatickým podmínkám.


SKŘIVAN POLNÍ
Skřivan polní k nám přilétá od poloviny února do poloviny března a po celou dobu slyšíme jeho zpěv, který patří nerozlučně k obrazu naší krajiny. Od 16. století je známo úsloví, že "skřivan si musí na Hromnice vrznout, i kdyby měl zmrznout".
Skřivan byl dříve znám každému, kdo pracoval na polích. V posledních letech se však jeho početnost velice snížila. Je to především důsledkem chemizace našeho zemědělství. Ta likviduje potravu skřivaních mláďat, drobné polní živočichy, ale i potravu dospělých skřivanů, což jsou převážně semena plevelů. Stále ale můžeme ještě skřivany na našich polích slyšet.
Zpěv skřivana známe, ale jak vypadá? Je to menší pták typického skvrnitě hnědého zbarvení, je větší a štíhlejší než vrabec a má prodloužená pírka na temeni hlavy. Při zpěvu se třepotá vysoko na obloze a krouží nad hnízdem, po zmlknutí se střemhlav vrhá k zemi. Živí se především zjara a v létě hmyzem, v ostatních obdobích semeny rostlin. Hnízdo si dělá na zemi, snáší 3 až 4 vejce, které zahřívá pouze samička. Naši krajinu opouští během měsíce října.


SOJKA OBECNÁ
Sojka je nádherný pták, kterého bezpečně poznáte podle malých černomodře pruhovaných pírek na křídlech. Dříve byl tento pták dost vzácný, najít v lese sojčí pírko byl malý zázrak. Dnes potkáme sojku nejen na krajích lesa, ale i v zahradách. Spatří nás mnohem dřív než my ji a všem to okamžitě svým křikem prozradí. Proto se jí říká také "lesní strážce", vzpomeňme na Krkonošské pohádky. Velikostí se sojka rovná hrdličce a z krkavcovitých ptáků je nejpestřeji zbarvena. Má rudošedý trup a od černého ocasu je oddělen bílým kostrčem. Samec při namlouvání dokáže napodobit zvuky jiných ptáků a zvířat. Hnízdo si staví na stromech z větviček, stébel a sena. Vejce zahřívají oba rodiče po dobu 20ti dnů a stejný počet dnů se o svá mláďata starají a krmí, než potomstvo vyletí z hnízda. Sojky jsou všežravci, takže jejich jídelníček je velmi pestrý. V létě je to hlavně hmyz, ptačí vejce nebo holátka jiných ptáků, žáby, myši a ještěrky. Na podzim se zaměřují na rostlinnou stravu, sbírají obilí, bobule všeho druhu a především žaludy, z kterých si dělají zásoby na zimu. Spižírny si dělají hlavně v zemi, kam vyklovají zobákem díru a do ní si žaludy nastrkají a otvor pečlivě zacpou. Stane se ovšem, že na některou ze zásobáren zapomenou a příští rok na jaře tam žaludy vyklíčí. Můžeme říci, že se sojka tak trochu stará o obnovu zeleně. Najít sojčí pírko je darem přírody, odměnou za trpělivost a lásku k přírodě. Proto si je každý myslivec a lesník vkládá za klobouk. Letošní zimu byla sojka naším pravidelným hostem na prostorovém krmítku, zvlášť při zásypu moučnými červy, kterými jsme ptactvo, kromě semínek slunečnice, prosa a obilí, přikrmovali.


VOLAVKA BÍLÁ A POPELAVÁ
Spatřili jste letos v zimě při procházce cyklostezkou Zlonice – Břešťany v řepkovém poli bílé a šedé, jakoby z kamene vytesané, postavy ptáka? Šlo o elegantní brodivé ptáky – volavky bílé a popelavé. A co zde dělaly? Byly na číhané :). Dokáží celé minuty stát na vysokých nohách jako bez života, krk přitažený k tělu a číhat na svou kořist – v tomto případě hraboši. Jakmile myš vyleze z díry, volavka vymrští dlouhý krk a špičatým zobákem zachytí kořist, pak rychle cukne hlavou a trhavými pohyby zmizí myš v širokém jícnu. Stejným způsobem volavka loví v rybnících, především ryby nemocné, leklé a hlavně plevelné rybky. Volavka si staví hnízdo vysoko v korunách stromů, dosti nepořádné, složené ze silných klacků. Hnízda si staví blízko sebe, v tzv. koloniích. V květnu již velká část samic sedí na vejcích, rodiče se střídají a po 25ti dnech se začnou klubat mláďata. Často se stává, že mezi mláďaty je značný věkový rozdíl, silnější útočí na slabší, a ti většinou nepřežijí. Po 50ti dnech umí již mláďata létat a plně se osamostatňují v 9. týdnu života. Hned po vyhnízdění se volavky rozletí do všech stran, často daleko od hnízdiště, např. do zimovišť v západní Africe, kde zůstávají celý rok a teprve potom, když jsou pohlavně dospělí, se vracejí do rodných hnízdišť, aby se začlenili do některé z kolonií.
Volavka šedá je o něco větší než bílá, svrchu je šedá, zespodu špinavě bílá, na krku mívá černé proužkování a temeno hlavy zdobí černá chocholka a černá ramenní skvrna. Volavka bílá má celé tělo porostlé čistě bílým peřím, nápadný je velmi hubený krk. V hnízdním období jí na zádech vyrůstají dlouhá bíla pera, které volně visí za ocasem. Právě pro tyto okrasná pera byla v 19. století volavka lovena a byly jimi zdobeny klobouky pro dámy.
A na závěr ještě jedna zajímavost– obranná reakce mladých volavčat: leknou-li se, okamžitě vyvrhnou ze žaludku veškerou potravu a vystříknou řídký trus. Tím odlehčí svému tělu a mohou snadněji uniknout nebezpečí.