Příspěvky:Nezávislá ornitologická skupina

S výsledky pozorování přírody jsme chtěli seznámit čtenáře dvouměsíčníku Zlonická šance, a tak jsem se stali pravidelnými přispěvateli v "OKÉNKU DO PŘÍRODY".


ROK 2014
* * * * * *

HUSICE NILSKÁ (EGYPTSKÁ)
Při jarních procházkách kolem rybníka V brůdku jste se mohli kromě páru labutí a hejna divokých kachen setkat s párem ptáků, jejichž domovem je Egypt, hlavně povodí Nilu. Šlo o husici nilskou (egyptskou), kterou objevili v 19. století Angličané. Měli tendenci vozit do Británie všechna nová zvířata. která kde našli. Dovezli ji do tzv. východních hrabství, do Norfolku, nížinná říční oblast, kudy protéká řeka Yare. Na těchto bažinatých, rákosinných územích husice nilské vypustili a ty se kupodivu začaly množit. Dostaly se přes kanál La Manche do oblasti delty Rýna a obsadily postupně celé Holandsko. Tedy území nížinné, s říční deltou, s klimatem podobným jako Británii. Odtud pokračovaly ve své cestě po německých řekách až k našemu území. V Čechách byl první výskyt toto druhu vrubozobého ptáka, který je menší než husa divoká a větší než kachna divoká, v roce 1979.
Nevyskytuje se v hejnech, ale samostatně v páru. Peří má převážně světle hnědé, s tmavou skvrnou kolem oka (tzv. maskou), tmavě hnědou skvrnou na hrudi a velkými bílými poli v křídlech. Nohy má matně růžovočervené, zobák růžovočervený s tmavým lemem. Husice snáší v dubnu až květnu 5-11 vajec a housata se líhnou po 28-30 dnech.
Pro svou nenáročnost a pěkný vzhled je husice nilská (či egyptská) často chována v zoologických zahradách, v Česku ji chovají mnohé zahrady . Jihlava, Olomouc, Ostrava, Plzeň, Praha nebo Dvůr Králové.
Ačkoli na našem rybníku nezahnízdily a odletěly, měli jsme možnost je celý měsíc pozorovat, stejně jako pár labutě velké, lysky černé nebo slípky zelenonohé. Ale o té zase někdy příště.....


LÉTAJÍCÍ DRAHOKAM NA ZLONICKÉM POTOKU
Zdalipak víte, kterému ptáčkovi se říká "létající drahokam"?
Jedná se o ledňáčka říčního pro jeho smaragdově zelenomodré a oranžovohnědé zbarvení a rychlý let. Není ale zajímavý jen svým zbarvením, způsobem života, ale i výrazným hlasem při letu.
Zjara ledňáčci začnou hledat vhodné místo k hnízdění. Jsou to kolmé hlinité břehy, do kterých vyhrabou až metr dlouhou noru, zakončenou hnízdní komůrkou, do které samička snese 4 - 6 vajíček, z kterých se po 20ti dnech při střídání obou rodičů na hnízdě vylíhnou mladí ledňáčci, jejichž hlavní potravou jsou drobné rybičky, které loví čekáním nad hladinou nebo pátracím letem při hladině.
Věděli jste, že když nese ledňáček v zobáčku rybku hlavou k sobě, je to jeho potrava, když ji nese obráceně, nese ji svým mláďatům k noře, kde se mláďata posouvají ke kraji, protože rodiče se v tmavé noře špatně orientují. Mají prostě svůj řád, nasycené mládě se posouvá do hnízdní komůrky a hladové na okraj nory. Po 25ti dnech opouští mláďata hnízdiště a vydávají se se svými rodiči na první lov.
Špatným obdobím pro ledňáčky je zima, kdy zamrzají stojaté vody a stahují se k posledním tekoucím vodám. Proto někteří ledňáčkové odlétají na zimu do jihozápadní Evropy.
My jsme na Zlonickém potoce zaznamenali ledňáčka před 15ti lety, v roce 2005 se nám podařilo zaznamenat na video i jejich hnízdění. Ledňáček se na náš potok vrací každý rok, má tu dobré podmínky pro lov.


ROK 2015
* * * * *

ROZEZNÁTE KAVKU, VRÁNU A KRKAVCE?
Jak od sebe bezpečně rozeznat černé ptáky?
Vrána obecná má dva poddruhy - šedá a černá, peří je matné a od ostatních černých ptáků se dobře rozpozná podle černého zobáku a nahých nožek.
Havran polní je vráně hodně podobný, liší se však lesklou barvou peří, olysaným světlým zobákem a kalhotkami na pařátech (to jsou odstávající pírka na končetinách). Rozeznáme je i podle společenství, vrána je samotářka a na zemi vydrží jen chvilku, havrani žijí ve velkých hejnech a na zemi rádi dlouho běhají a hledají potravu.
Krkavce velkého od obou druhů černých ptáků rozeznáme podle velikosti, výrazného černého zobáku a na hrdle kovově lesklého peří. Je to velice opatrný pták samotář. Věděli jste, že právě v krkavce se proměňoval kouzelník Rumburak v seriálu o Arabele? Krkavec je inteligentní pták, který dokáže napodobit lidský hlas. U nás je zákonem chráněný, jeho hlavní hnízdiště je Šumava, ale můžete se s ním setkat i v našem kraji, hostuje v oblasti Hobšovického rybníka v chráněném krajinném pásmu.
Kavka obecná je nejmenší krkavcovitý pták, její peří je do stříbrošeda a její oko je, na rozdíl od ostatních černých ptáků, bílé až stříbrné. Zobák má podstatně tenčí než havran a vrána. Kavky žijí v trvalém páru, jsou velice krotké a můžete je spatřit ve společenství s havrany při hledání potravy, nebo s holuby v městských parcích. I kavka je označována, vlivem revitalizace domů a úbytkem hnízdišť, za ohrožený druh.


NOVÝ HOST NA NAŠEM RYBNÍKU
Od začátku letošního roku můžete na našem rybníku V Brůdku spatřit i jiného opeřence, nežli je kachna divoká či slípka zelenonohá. Jde o husu velkou, která se k nám zatoulala a našla na našem rybníku přechodný domov. Zatím není v páru, ale co kdyby....vzpomeňte, jak tu minulý rok zavítal na náš rybník pár krásných bílých labutí.
Husa velká je divokou formou husy domácí. Je šedohnědého zbarvení a od ostatních druhů hus se liší mohutným oranžově-žlutým zobákem s bílým nehtem na konci. Samíce od samce se velikostí nijak neliší. Husa velká podniká dlouhé tahy na značně velké vzdálenosti. Létá v klínovité formaci, tzn. ve tvaru písmene V a shromažduje se ve velkých hejnech na pobřeží západní a jižní Evropy. Na jaře se vrací zpět na sever do svých hnízdišť. I když se během zimy samec se samicí rozdělí, většinou, stejně jako labutě, tvoří pár na celý život. Námluvy bývají velmi hlučným obřadem, hnízdo si staví na břehu. Na vejcích (snůška 5-7 vajec) sedí samice, samec opodál hlídá. Mláďátka se líhnou v květnu a jsou velice samostatná, hned umí plavat. Na podzim celé rodiny společně odlétají na jih, aby si mladé husy zapamatovaly trasu letu. S rodiči jsou do dalšího jara.
Tak, jako máme ve Zlonicích párek slípky zelenonohé a led'náčka říčního, bylo by hezké, kdyby i k huse přibyl jeden do páru. Měli bychom možnost - při zahnízdění - pozorovat jejich pokračování rodu.


PĚNICE ČERNOHLAVÁ
Od jara nás v přírodě svým zpěvem ( kromě slavíka, červenky a skřivana) provází pěnice černohlavá, spíše známá pod jménem černohlávek.
Jejich zimoviště je ve střední Africe a ve Středomoří, odkud k nám přilétají během měsíce dubna. U nás pravidelně hnízdí, od května do července stihnou dvě snůšky. Pěnice si staví hnízdo z jemných stébel nízko v křovinách, často v houští kopřiv. V hnízdě sedí oba rodiče 11 dní na 4 - 5 vejcích, potom je půl měsíce krmí. Mláďata opouští hnízdo ještě dříve, než se naučí létat a skrývají se jednotlivě v houští. To proto, aby v případě nebezpečí nepřítel nezničil celou snůšku. S rodiči se dorozumívají voláním, které rodiče upozorňuje, kde se jejich děti právě ukrývají.
Jejich zpěv je zpočátku švitořivý, silný, ke konci s přesmykem do vyšších tónů. Dost často imitují hlasy jiných ptáků.
A proč se tomuto zpěváčkovi říká černohlávek? Protože jejich hlavním znakem je černá čepička, která pokrývá jejich hlavu až k okraji očí. Sameček má čepičku leskle černou, samička má zbarvení více do hněda. Mladí pěvci se podobají matce, dospíváním se jim peří dobarvuje. Do zimovišť se vrací na přelomu měsíce září-říjen. V posledních letech jsou zimy v Evropě mírné, a proto někteří jedinci - samečci u nás přezimují.


RORÝS OBECNÝ
Víte, že rorýs obecný nalétá za měsíc přes 800 km?
Tento náš letní ptačí host, který přilétá z jihu v květnu a hostuje u nás pouhé tři měsíce, aby zde založil pokračování svého rodu ptáků svišťounů, je zajímavý svým způsobem života. V letu spí, loví, páří se a odpočívá, a to tak, že vyletí velmi vysoko a při volném pádu klimbá v mikrospánku, kdy má vypnutou polovinu mozku a druhou sleduje let. Má zakrnělé pařátky, jen čtyři prsty, proto nemůže sedět na větvi jako ostatní ptáci. Samička vysedí v hnízdě, které rorýs vyhledává ve volné přírodě ve skalách, ve městech v podkrovních dutinách domů, 2-3 vejce, na kterých sedí 20 dní a sameček ji krmí. Mláďata v hnízdě rostou, cvičí a posilují přes 40 dní, aby byli silní na první let. Rodiče se o ně pečlivě starají, vynášejí trus a v červenci opouštějí svá mláďata o tři dny dříve. To proto, aby mladí rorýsi zhubli a mohli ihned vzlétnout, až opustí hnízdo. A jak mladý rorýs ví, kam má letět, když ho rodiče opustili? Prostě to má naprogramované a cestou se přidá k jiným migrujícím rorýsům, kteří letí ze severu.
Tento druh ptáků je zateplováním domů velmi ohrožen, nemají ve městech kde zahnízdit. Proto se staví budky pro rorýse, pamatuje se na ně při stavbách domů, kde se již počítá s prostory pro jejich hnízdění. Pokud v červenci najdete mládě rorýse, spadlé na zemi či v trávě, pomozte mu vzlétnout tak, že ho jemně vyhodíte do vzduchu. Pokud se mu vzlétnout nepodaří, zaneste ho na nejbližší stanici ochránců zvířat.
Zajímavosti o rorýsovi jsme se dověděli na besedě s ornitologem dr. Viktorem, kterou pořádal DDM Ostrov ve Slaném.


SLÍPKA ZELENONOHÁ
Na rybníku V brůdku jsme letos zjara kromě páru labutí, lysky černé, husice nilské, divokých kachen mohli uvidět i párek slípky zelenonohé.
Velikostí je menší než lyska, i když jsou si hodně podobné, málokdy ji vidíme plout na hladině. Je plašší a žije skrytým způsobem života při zarostlých březích, kde staví v trsech rákosin hnízda, která má jako nocoviště, pouze jedno má pár k hnízdění, do kterého slípka snáší 5 - 11 vajec, i dvakrát do roka. S péčí o druhou snůšku jim pomáhají odchovaná kuřata. Od lysky rozpoznáme slípku podle červené čelní čepičky a sytě červeného zobáku se žlutou špičkou. Končetiny má navíc opatřeny velmi dlouhými prsty, které rozkládají váhu těla a slípce tak umožňují snadno se pohybovat po bahnitém dně a plovoucí vegetaci. Při plavání stále pocukává hlavou a ocasem, kde má nápadné černobílé zbarvení spodních ocasních krovek.
Protože na našem rybníce měla slípka zelenonohá dobré podmínky pro hnízdění, již v květnu jsme mohli spatřit za ostrůvkem při břehu plavat rodinku se čtyřmi mláďaty.


ORNITOLOGICKÉ PRÁZDNINY
Na toulkách po šumavských křížových cestách jsme nenarazili na žádný ornitologický objev, ani ptáci v tom letošním parném létě nelétali a schovávali se ve stínu stromů. Doma na nás ale čekal výjimečný skvost.....
Že se ve Zlonicích hojně usadil kalous ušatý, to jste si již mohli povšimnout, chodíte-li kolem sokolovny, školky nebo zámku, ale sova pálená? Ano, opravdu jsme zde letos mohli v podvečerním šeru zahlédnout středně velkou sovu s dlouhýma nohama, svrchu světle hnědé barvy, zespodu velmi světlé až bílé, na přední straně hlavy s výrazným srdčitým závojem. Jedná se o sovu pálenou.
Obývá věže kostelů, stodoly a jiné hospodářské budovy a v noci vylétá na lov do polí a do zahrad. Živí se především drobnými savci, v menší míře i malými ptáky, žabkami a hmyzem. Hnízdí od dubna do srpna, samice snáši 4 - 7 bílých vajec přímo na podklad nebo do vývržkové drti a zahřívá je celý měsíc, než se vylíhnou malé sovičky. O potravu se stará samec, mláďata pak krmí 8 týdnů již oba rodiče.
Sova pálená je považována za ohrožený druh a je zákonem chráněná. Neohrožuje ji člověk, ale řada civilizačních faktorů, chemizace krajiny, nárůst silniční dopravy, uzavírání vletových otvorů do věží a půd.
Ornitologický kvíz: Kolik potřebuje celá soví rodinka měsíčně myší? Tipněte si.


ROK 2016
* * * * *

O ČERVENCE
Díky podzimnímu spadanému listí na stromech jsou nyní k zahlédnutí ptáčci, které během vegetace jen málokdy spatříme.
Jedním takovým je červenka obecná, ptáček s neobyčejně zbarveným peřím na hlavě, hrdélku a hrudi (rezavě červená). Nejčastěji ji můžeme pozorovat, jak si na zemi shání potravu (hmyz, pavouci, červi, slimáci) a přitom se neustále velmi zvláštně pohybuje - podřepuje, uklání se, zdvíhá ocas a svěšuje křídla. Na podzim se živí bobulemi a drobnými plody. Samec má stejné zbarvení jako samice, mladí ptáci jsou hnědě skvrnití. Samice snáší dvakrát do roka 4 - 6 vajec a hnízdí při zemi v hustém roští. Na vejcích sedí zhruba 14 dní, s krmením mláďat pomáhá samec. Kromě péče o mladé samci červenky velmi krásně zpívají - od časného rána až do setmění. Červenky u nás zůstávají i přes zimu, a tak je velice často můžeme vidět na krmítku ve společenství se sýkorami a vrabci. Přikrmováním můžeme pomoci přežít zimní období, kdy je velmi málo potravy. Musíme ovšem vědět, jaké krmivo je pro ně vhodné (proso, mák, slunečnice, jablko).
Víte, jak naši předkové říkali těmto zvláštně zbarveným ptáčkům zpěváčkům? Čermáček.


Z NAŠICH ZAHRAD
Hlas hrdličky zahradní je jedním ze zvuků, který patří k české přírodě. Její příbuzná, hrdlička divoká už tolik štěstí nemá. V posledních letech prudce klesá populace hrdličky divoké, a to zejména změnou v zemědělské krajině, kdy se snižují dostupné potravní zdroje. Hlavním úbytkem těchto stěhovavých ptáků jsou jarní odstřely na jihu Evropy, v Itálii, Francii a Řecku, kde na hrdličky divoké čeká tisíce lovců, číhající na jarní návrat z jejich zimovišť v Africe.
Nebezpečím pro hrdličku divokou nejsou však jen lovci, ale u nás na ni číhají predátoři, jako je kuna lesní nebo sojka obecná. Změnou krajiny chybí háje, louky a pestrá skladba polních kultur.
Hrdlička divoká u nás žije třetinu roku a aby mohla zahnízdit, potřebuje dostupné krmivo. Za tuto krátkou dobu dokáže až třikrát snést do hnízda po dvou vejcích a mláďata krmí necelý měsíc oba rodiče. Hrdlička divoká se od své příbuzné, hrdličky zahradní liší velikostí a zbarvením: je menší, má skořicově zbarvené peří na křídlech, na konci ocasu má bílý pásek a na stranách krku bílo-černou pruhovanou pásku. I její vrkání se liší. Hrdlička zahradní vydává - vrků, vrků, hrdlička divoká - vrrr, vrrr. A právě podle zvuku jsme hrdličku divokou objevili letos v zahradní kolonii, dokonce pár. Přikrmovali jsme po celé léto slunečnicí, hrachem, ovesnými vločkami a obilovinami, odměnou nám byly pořízené fotografie tohoto čím dál vzácnějšího opeřence a jeho vrkání.


KÁNĚ LESNÍ
Přestože nejsme krajem s lesními porosty, od jara do zimy nás při procházkách do okolí provází hojně rozšířený druh dravce - káně lesní.
Tento nepřehlédnutelný pták, jehož rozpětí křídel je až 130 cm, kroužící v oblacích, má velmi variabilně zbarvené svrchní peří, od bílé až po tmavě hnědou barvu, spodní část těla, kterou vidíme při letu, mívá světlejší a alespoň částečně pruhovanou. Samec i samice jsou stejně zbarveni. Při zásnubních letech kruhově plachtí, volně padají a zase stoupají. Staví si stromové hnízdo, které vystýlají listím, chlupy a mechem, samice do něho snáší 2 - 3 vejce, z kterých se po měsíci vylíhnou mláďata, o která se oba rodiče půldruhého měsíce starají. Své potomky ale dokrmují ještě další měsíc, i dva, i když už společně opouští hnízdo a vylétají za potravou. Dospívají ve 2 - 3 letech a páry jsou monogamní. Živí se především hraboši, žábami, mladými ptáky a ještěrkami. Dokáže dlouhou dobu bez pohnutí číhat přímo na zemi u hraboší nory, až se jí podaří hlodavce překvapit a ulovit. Často káně vidíme u silnic, kde číhá na mršiny přejetých zvířat a tím se sama dostává do ohrožení při střetu s vozidlem. Káně se dožívá kolem 20ti let života.
Víte, jak naši předci tomuto dravci říkali? Káně myšilov
Jakého rodu je v češtině "káně" - ženského nebo středního? Obojí je možné - dospělá káně (rousná, mořská, sněžná) - vzor růže, mládě káněte - rod střední - vzor kuře.


MEZINÁRODNÍ DEN PTACTVA
Víte, že se den ptactva slaví již více jak sto let? První mezinárodní "Úmluva na ochranu ptactva pro zemědělství užitečného" byla uzavřena v roce 1902 v Paříži. Československá republika se k této smlouvě připojila o dva roky později a od roku 1906 se 1. duben slaví jako "Den ptactva".
Málokdo ale ví, že aprílové slavení "Dne ptáků" je ještě o něco starší a sahá až do dob Rakousko-uherské monarchie. Tuto tradici založil slovenský přírodovědec Oto Herrmann, žijící v Brezně. Prvně byl "Den ptáků" vyhlášen jako akce pro školy v tehdejším Rakousku-Uhersku 1. dubna 1900 a spolu s "opeřenci" se oslavovaly i stromy.
Hlavním cílem Mezinárodního dne ptactva je obrátit pozornost k nebezpečím, jež ohrožují ptáky na celém světě a pomoci tak k jejích ochraně a ochraně jejich hnízdišť. Kromě likvidace lokalit (stará stromořadí, břehové porosty okolo rybníků, zpustlé kouty přírody) se zateplují budovy, zefektivňují se plochy rybníků a bohužel si málokdo uvědomuje, že tím nenávratně zanikají biotopy mnoha druhů ptáků. Další hrozbou pro ptactvo je jejich velmi dlouhé cestování, které musí překonat v období jarního a podzimního tahu.
Měsíc duben je pro ornitology nejzajímavějším obdobím. V přírodě můžeme pozorovat zimní hosty, migranty, kteří přes naše území jen přelétají na sever, a hlavně řadu našich druhů ptáků, kteří se právě v dubnu vracejí na svá hnízdiště a někteří ptáci již naplno hnízdí, např. kos černý, holub hřivnáč a jiní.


O VLAŠTOVKÁCH A JIŘIČKÁCH
Vlaštovka obecná je elegantní drobný ptáček s kovově modrým peřím a narezavělým bříškem, červenou skvrnou na hrdle a hluboce vykrojeným vidličnatým ocasem, jehož krajní pera jsou až 12 cm dlouhá. Když slyšíme její veselé švitoření, víme, že je jaro v plném proudu. Vlaštovky po příletu z jihu hledají hnízdiště, které si tvoří uvnitř staveb, ve stájích, na chodbách, v průjezdech...Hnízdo staví z hlíny, kterou slepují svými slinami, mezi ně vkládají stébla trav. Staví pouze samička, sameček přináší materiál. Tvar hnízda připomíná otevřenou misku. Vlaštovka za léto stihne až třikrát zahnízdit, poslední mláďata však většinou dlouhou cestu za teplem nepřežijí.
Jiřička obecná je vlaštovce velmi podobná a mnoho lidí si tyto dva ptáčky plete. Oba druhy je však velmi snadné rozeznat, jednak velikostí (jiřička je drobnější) a hlavně podle mělce rozeklaného ocasu a čistě bílým peřím na bříšku, nohách a kostrči. I hnízdo si staví jinak. Lepí si jej na vnějších stranách budov pod střechami a římsami, v okenních výklencích nebo na balkonech, a materiálem je pouze hlína, proto jsou jejich hnízdečka upravenější. Kulovité hnízdo má v horní části malý vletový otvor. O mláďata se starají oba rodiče a hnízdí dvakrát za léto. Oproti vlaštovkám jiřičky staví hnízda v koloniích, mnohdy je pod střechou nalepeno jedno hnízdo vedle druhého.
Říká se, že tam, kde se usadí vlaštovky, tam se usadí štěstí. V tomto případě však máme šťastných domů bohužel stále méně, protože vlaštovek ubývá.


NĚCO O PĚNKAVÁCH
Pěnkava obecná, kterou známe z našich zahrad, patří k našim nejhojnějším a nejznámějším ptákům. Létá vlnovitě a rychle, po zemi se pohybuje poskoky a drobnými krůčky. Patří k nejdůvěřivějším ptákům v blízkosti lidí. Hnízdí všude tam, kde jsou stromy a keře, není příliš vybíravá. Jejich hnízdiště patří k nejúhlednějším ptačím stavbám. Hnízdo splétají z mechu, jemných stébel a kořínků, vnější vrstvu samička maskuje lišejníky a pavučinami, uvnitř je měkká vrstva z chlupů a drobného peří. Na vejcích sedí samička sama, samec se stará o potravu, kterou tvoří hlavně semena. V době výchovy mláďat i hmyz.
Pěnkava jikavec se způsobem života od pěnkavy obecné moc neliší, dalo by se říci, že jsou to příbuzní a někdy dojde i ke křížení obou těchto druhů, protože jikavec žije převážně v hejnech a často právě ve společnosti pěnkavy obecné. Pěnkava obecná má domov v Jihozápadní Evropě, pěnkava jikavec v severských lesích a v tajze a patří mezi velmi zdatné letce. Rozdíly jsou kromě výskytu, v barevnosti peří. Pěnkava obecná má šedé temeno hlavy, červenohnědý hřbet a zelenavý kostřec a vínově červenou spodní stranu, přes křídla se táhnou dva bílé proužky a bílá jsou i krajní ocasní pera. Jikavec má sytě černou hlavu, záda a křídla, ve kterých je jedna bílá a jedna žlutavá páska, hruď a ramena jsou oranžově hnědé a bříško a kostřec bílé. Oba druhy pěnkav mívají 5 vajec, mláďata se líhnou po 14ti dnech a oba rodiče je krmí v hnízdě 10-12 dní. I když jsou pěnkavy tažní ptáci, můžeme je u nás vídat po celý rok díky mírným klimatickým podmínkám.


SKŘIVAN POLNÍ
Skřivan polní k nám přilétá od poloviny února do poloviny března a po celou dobu slyšíme jeho zpěv, který patří nerozlučně k obrazu naší krajiny. Od 16. století je známo úsloví, že "skřivan si musí na Hromnice vrznout, i kdyby měl zmrznout".
Skřivan byl dříve znám každému, kdo pracoval na polích. V posledních letech se však jeho početnost velice snížila. Je to především důsledkem chemizace našeho zemědělství. Ta likviduje potravu skřivaních mláďat, drobné polní živočichy, ale i potravu dospělých skřivanů, což jsou převážně semena plevelů. Stále ale můžeme ještě skřivany na našich polích slyšet.
Zpěv skřivana známe, ale jak vypadá? Je to menší pták typického skvrnitě hnědého zbarvení, je větší a štíhlejší než vrabec a má prodloužená pírka na temeni hlavy. Při zpěvu se třepotá vysoko na obloze a krouží nad hnízdem, po zmlknutí se střemhlav vrhá k zemi. Živí se především zjara a v létě hmyzem, v ostatních obdobích semeny rostlin. Hnízdo si dělá na zemi, snáší 3 až 4 vejce, které zahřívá pouze samička. Naši krajinu opouští během měsíce října.


SOJKA OBECNÁ
Sojka je nádherný pták, kterého bezpečně poznáte podle malých černomodře pruhovaných pírek na křídlech. Dříve byl tento pták dost vzácný, najít v lese sojčí pírko byl malý zázrak. Dnes potkáme sojku nejen na krajích lesa, ale i v zahradách. Spatří nás mnohem dřív než my ji a všem to okamžitě svým křikem prozradí. Proto se jí říká také "lesní strážce", vzpomeňme na Krkonošské pohádky. Velikostí se sojka rovná hrdličce a z krkavcovitých ptáků je nejpestřeji zbarvena. Má rudošedý trup a od černého ocasu je oddělen bílým kostrčem. Samec při namlouvání dokáže napodobit zvuky jiných ptáků a zvířat. Hnízdo si staví na stromech z větviček, stébel a sena. Vejce zahřívají oba rodiče po dobu 20ti dnů a stejný počet dnů se o svá mláďata starají a krmí, než potomstvo vyletí z hnízda. Sojky jsou všežravci, takže jejich jídelníček je velmi pestrý. V létě je to hlavně hmyz, ptačí vejce nebo holátka jiných ptáků, žáby, myši a ještěrky. Na podzim se zaměřují na rostlinnou stravu, sbírají obilí, bobule všeho druhu a především žaludy, z kterých si dělají zásoby na zimu. Spižírny si dělají hlavně v zemi, kam vyklovají zobákem díru a do ní si žaludy nastrkají a otvor pečlivě zacpou. Stane se ovšem, že na některou ze zásobáren zapomenou a příští rok na jaře tam žaludy vyklíčí. Můžeme říci, že se sojka tak trochu stará o obnovu zeleně. Najít sojčí pírko je darem přírody, odměnou za trpělivost a lásku k přírodě. Proto si je každý myslivec a lesník vkládá za klobouk. Letošní zimu byla sojka naším pravidelným hostem na prostorovém krmítku, zvlášť při zásypu moučnými červy, kterými jsme ptactvo, kromě semínek slunečnice, prosa a obilí, přikrmovali.


VOLAVKA BÍLÁ A POPELAVÁ
Spatřili jste letos v zimě při procházce cyklostezkou Zlonice – Břešťany v řepkovém poli bílé a šedé, jakoby z kamene vytesané, postavy ptáka? Šlo o elegantní brodivé ptáky – volavky bílé a popelavé. A co zde dělaly? Byly na číhané :). Dokáží celé minuty stát na vysokých nohách jako bez života, krk přitažený k tělu a číhat na svou kořist – v tomto případě hraboši. Jakmile myš vyleze z díry, volavka vymrští dlouhý krk a špičatým zobákem zachytí kořist, pak rychle cukne hlavou a trhavými pohyby zmizí myš v širokém jícnu. Stejným způsobem volavka loví v rybnících, především ryby nemocné, leklé a hlavně plevelné rybky. Volavka si staví hnízdo vysoko v korunách stromů, dosti nepořádné, složené ze silných klacků. Hnízda si staví blízko sebe, v tzv. koloniích. V květnu již velká část samic sedí na vejcích, rodiče se střídají a po 25ti dnech se začnou klubat mláďata. Často se stává, že mezi mláďaty je značný věkový rozdíl, silnější útočí na slabší, a ti většinou nepřežijí. Po 50ti dnech umí již mláďata létat a plně se osamostatňují v 9. týdnu života. Hned po vyhnízdění se volavky rozletí do všech stran, často daleko od hnízdiště, např. do zimovišť v západní Africe, kde zůstávají celý rok a teprve potom, když jsou pohlavně dospělí, se vracejí do rodných hnízdišť, aby se začlenili do některé z kolonií.
Volavka šedá je o něco větší než bílá, svrchu je šedá, zespodu špinavě bílá, na krku mívá černé proužkování a temeno hlavy zdobí černá chocholka a černá ramenní skvrna. Volavka bílá má celé tělo porostlé čistě bílým peřím, nápadný je velmi hubený krk. V hnízdním období jí na zádech vyrůstají dlouhá bíla pera, které volně visí za ocasem. Právě pro tyto okrasná pera byla v 19. století volavka lovena a byly jimi zdobeny klobouky pro dámy.
A na závěr ještě jedna zajímavost– obranná reakce mladých volavčat: leknou-li se, okamžitě vyvrhnou ze žaludku veškerou potravu a vystříknou řídký trus. Tím odlehčí svému tělu a mohou snadněji uniknout nebezpečí.


ROK 2017
* * * * *

ZAJÍMAVOSTI ZE SVĚTA HMYZU
Pěstujete-li muškáty nebo jiné vícekvěté letničky na balkonech či zahrádkách, jistě jste si všimli, že kolem nich létá podivuhodný živočich, sající v letu nektar z květů. Nejedná se ovšem o kolibříka, jak se spousta lidí domnívá, ale jde o hmyz, a to o denní můru z čeledi lišajovitých, DLOUHOZOBKU SVÍZELOVOU
Tato nevšední můra přilétá z jihu Evropy začátkem léta, zakládá u nás dvě generace potomků, a její vývoj je do značné míry zrychlený. Vajíčka jsou hladké malé zelené kuličky, z kterých se po zhruba 5ti dnech líhnou malé zelené housenky, které jsou na hřbetě bíle tečkované, vyvíjí se 20 dní a poté se zakuklí. U nás se rodí ve dvou generacích, první od září do října, druhá mezi červnem až srpnem. Kuklí se na zemi, housenky se živí na svízeli a ptačinci. Její vývoj trvá kolem dvaceti dní, potom se kuklí. Dospěláci se líhnou ještě v tomtéž roce, zdržují se dlouho do podzimu, ale potom odlétají na jih. Jejich způsob obživy vyžaduje dostatek rostlin v plném květu. Ve vzduchu se u nich zastavují a ponořují do nich své dlouhé ohebné sosáčky, aniž by přerušili pohyb křídel, který je až 85 krát za minutu. Jejich rozpětí je kolem 5 cm, na zadečku mají z jemných chloupků jakýsi ocásek, který je podobný krátkému ocasu většiny druhů kolibříků. Je poset odstávajícími šupinkami s bílými a černými skvrnami.
Dlouhozobka svízelová má zavalitější tělo, přední pár křídel má šedohnědou barvu a druhý pár křídel je oranžový. Způsob letu vyžaduje podobný tvar těla jako má kolibřík, rozložení váhy a těžiště v přibližném místě.
Víte, jakou rychlostí létá můra dlouhozobka? Až 55 km/h a v krátkých výpadech až 87 km/h a za sekundu dokáže zvládnout až 80 úderů křídly! Nezastaví se ani při páření, ani při kladení vajíček (celkem asi 200 ks). Jasně zelená vajíčka klade za letu po krátkém ohledání přímo do květenství živné rostliny, většinou svízele. Při migraci do teplejších krajin dokáže dlouhozobka zdolat vzdálenost 3000 km za méně než 14 dní, tuto cestu podniká jen jednou za svůj život a jako jeden z mála druhů dokáže létat i pozpátku.
Dlouhozobka je velice pracovitá můra, nejen že ji více vidíme ve dne, létá i v noci, kdy saje nektar z květů všemožných druhů rostlin. V přírodě jsou to nejčastěji bodláky, hvozdíky a chrpy, na zahradě nebo osázených balkonech ji vidíme na muškátech a petúniích. Není vybíravá a je všude tam, kde je dostatek rozkvetlých květin.


HRDLIČČIN ZVAL KU LÁSCE HLAS
Zaposloucháte-li se do veršů básníka K. H. Máchy, kde k lásce zve hrdliččin hlas, kterou pak hrdličku asi pan básník poslouchal?
V době, ve které žil, bylo možné shlédnout jen hrdličku divokou, která i dnes, stejně jako tenkrát, před člověkem prchá na velkou vzdálenost, vyhledává ostrůvky zeleně, lesíky a hájky poblíž vody. Pozorovat tedy zamilované divoké hrdličky zblízka lze jen velmi skrytě.
Hrdlička zahradní v době básníkova života naše končiny ještě vůbec neobývala, přistěhovala se o hodně později z daleké Indie. Hrdličky se postupně šířily dál na západ a za pár desítek let obydlily celou Evropu. U nás se vyskytuje teprve sedmdesát let – přesněji – první výskyt byl zaznamenán na Moravě v roce 1942 a do roku 1955 obsadila celé území republiky.
Do Evropy se dovážel i vyšlechtěný druh hrdličky „chechtavé“, který se choval jako klecový pták pro pobavení. Pokud byly hrdličky v kleci v páru, dlouhé chvíle trávily přítulným chováním, oštipováním zobáčků, chichotáním a vrkáním, zvláště v měsíci květnu. V současnosti chovají holubáři hrdličku chechtavou jako exotické ptactvo.
Které hrdličky s námi žijí?
Hrdlička zahradní se sžila s prostředím a značně se přemnožila. Známe ji ze zahrad, ráda přilétne na krmítko, nebo se proplétá na dvoře mezi slepicemi. Pokud jim přeje počasí, hnízdí někdy až čtyřikrát do roka, ve snůšce bývají dvě bílá vajíčka, z kterých za 14 dní vysedí rodiče mláďata. Holoubata vylétají z hnízda do tří týdnů. Protože je hrdlička zahradní u nás hojně přemnožena, je od poloviny října do poloviny února lovnou zvěří.
Hrdličku divokou spatříme vzácněji a jejich počet začíná ubývat. Pár hnízdí jednou ročně a samička snese pouze 2 bílá vajíčka. Kromě toho, že se mění struktura krajiny a nedostává se jí přirozeného prostředí, hrozí jí nebezpečí při stěhování do Afriky, neboť ještě i dnes je hrdlička kulinářskou pochoutkou pro Francouze, Italy, na Maltě a na Kypru a při cestě do zimovišť je střílena a odchytávána.
Víte, jak tyto dva druhy od sebe rozeznáme? Jednak zbarvením, hrdlička zahradní je šedohnědé barvy, bříško má světlejší a v týle ji zdobí černý proužek. Na ocase má na konci širokou bílou pásku, hrdlička divoká je skořicově zbar-vená s kropenatými křídly, narůžovělým bříškem, modrošedou hlavou, kde jí po stranách krk zdobí černobílé proužky. Liší se od sebe velikostí (hrdlička divoká je menší)a hlavně hlasovým projevem. Hrdlička zahradní vydává tříslabičné gu-gúú-gug, kdežto hrdlička divoká hluboké dvojslabičné turr-turr.
Až uslyšíte hrdliččin hlas... .tipněte si, který druh vlastně posloucháte?


JAK DOBŘE ZNÁME KOSA?
Kromě vrabce není u nás ptáčka, kterého bychom neznali tak všeobecně jako kosa. Ve skutečnosti však jen víme o jeho existenci, že je černý a má žlutý zobák..a to je asi tak všechno.
Tento ptáček je ale velice chytrý a dost se vyzná. Ani by nás nenapadlo, že by mohl vést nějaký krušný život, vždyť si přece od rána zpívá. A přece....tento černočerný opeřenec každý den svádí boj o své vlastní přežití a přežití svých potomků. Jeho hlavním nepřítelem kromě kočky je v současnosti sojka a straka obecná, které se za poslední desetiletí hojně přemnožily. Dříve si kos udělal hnízdo na keříku, na vidlici větví nebo na parapetu okna a kosice v poklidu vy-seděla mladé. V současnosti si kos na stavbu hnízda vybírá místa maskovaná, v ostružinových keřích, v břečťanových porostech domů, a to jen proto, aby jej oko straky či sojky nezahlédlo. Přeci jen se ale stane, že zvídavá straka nebo sojka hnízdo objeví, ale nemá zájem o vajíčka a jejich vysání, vyčká si, až se z vajíčka vyklube mladý kosík a trochu povyroste (přirovnejme jej k mladému kuřeti brojlerovi) a pak si pro vykrmené kosí mládě doletí. Dospělého kosa jako potravu draví ptáci nemají rádi, a to z jednoho prostého důvodu. Potravou kosů je z poloviny potrava živočišná (brouci, červi, mouchy apod.) a z druhé poloviny rostlinná, kterou tvoří převážně sezónní plody. Na jaře dozrávají bobule břečťanu, který je pro nás jedovatý, nikoliv však pro kosy. Břečťan totiž kvete až koncem léta až do listopadu. Přes zimu zůstávají bobule zelené a dozrávají až následující rok na jaře, a to je právě lahůdka pro kosy, drozdy, špačky a červenky. Právě kos dokáže ve svém těle využít jedovaté látky, obsažené v břečťanu a ukládá je do svaloviny. Proto jako potrava dravcům dospělý kos ne-chutná. Bobule břečťanu vydrží kosům jako potrava do května, v červnu začnou dozrávat třešně májovky,na zahradách jahody a rybíz, po létu dozrávají bezinky a jeřabiny. Ve velké oblibě má kos psí víno (přísavník).
Víte, že jsou u nás dva druhy populace kosů? Lesní a městský. Lesní kosi jsou plaší, jejich domovem je les a na zimu se stěhují do Francie a na Apeninský poloostrov. Městský kos u nás zůstává přes zimu v blízkosti našich obydlí a za-hrad, kde hledá nebo čekána potravu (zásyp krmítek, neočesaná jablka, spadané ořechy apod.)
Kosí samec je sytě černý, s oranžově žlutým zobákem a očním kroužkem, samice je hnědočerná – nenápadná. Mladí kosi jsou rovněž hnědočerní, podobní samici, na spodní části těla jsou skvrnití. Samice hnízdí podle počasí od konce března a za léto dokáže až třikrát naplnit hnízdo 3 - 5 vajíčky. Ne z každého hnízda však vyletí mladý kos. Většinou se zachrání kosi z třetího sezení, a to proto, že v té době vyvede mladé straka, která učí své potomky (bohudíky vyvádí jen jednou ročně) zlodějskému řemeslu a létání, a nemá čas plenit kosí hnízda.
Věděli jste něco o kosím životě? Zpívá fistulí, ale žití nemá jednoduché..


DRAVEC V NAŠEM OKOLÍ
Přírodní památka Mokřiny u Beřovic (dříve Hobšovický rybník) je od roku 2000 Chráněnou krajinnou oblastí, což znamená, že se v této oblasti vyskytují významná hnízdiště, nocoviště a tahová zastávka ptactva a biotop ostatní mokřadní zvířeny a květeny. A právě v této lokalitě se letos hojně objevil vzácnější dravec – LUŇÁK LESNÍ.Nejspíšzdeizahnízdil,protože jsme jej mohli vidět na Zlonicku, kolem Velvar a Hobšovic. Tento dravec je o něco větší než káně, rozpětí křídel je až 160 cm, má tmavohnědé peří a šedou hlavu. Od káněte jej rozeznáme podle vidličnatého ocasu, který při rozevření vypadá jako rovně ukončený. Hnízdí na vysokých listnatých stromech v blízkosti vod, kde si staví hnízdo z papíru, hadrů a plastů a samice do nich klade zpravidla tři vejce, na kterých sedí 30 dní. Často ovšem využívá hnízda jiných druhů ptáků, např. volavek nebo vran. Hlavní potravou luňáka jsou žáby a plazi, leklé ryby a mršiny podél silnic. Překážkou pro něj není sebrat s hladiny celé kachní hnízdo i s vejci nebo leklou rybu. Když luňák plachtí, vypadá, jakoby jím zmítal vítr. Patří mezi tažné ptáky, přezimuje v Africe. Jeho celková populace klesá, proto je luňák hnědý zařazen do programu „kriticky ohrožený, zvláště chráněný druh.“


CO DĚLAT, KDYŽ...….

nechceme na svém pozemku, na svém stromu větší ptačí hnízdo, které nám nějakým způsobem překáží, přestože máme k přírodě kladný vztah.
V tomto jarním období, kdy všechno ptactvo zahnízďuje, nebo už hnízdí, nemůžeme dělat nic, jen trpělivě čekat na konec léta, kdy všechna mláďata opustí své domovy. V tomto mezidobí čekání napíšeme žádost na odbor životního prostředí, kam spadá naše obec (v našem případě OŽP Slaný). Pracovník odboru přijede, shlédne situaci a podle uvážení vydá povolení k přesunu hnízda. Až budete mít v ruce povolení, objednáte si vozidlo s plošinou nebo visutým žebříkem a hnízdo přesunete na místo, určené pracovníkem NSEV Kladno.
Toto stěhování se týká ptactva, které je chráněno zákonem. Jde především o hnízda dravců, sov a čápů.
Veškeré informace, jak řešit nastalou situaci s nežádoucím hnízdem, mi byly sděleny pracovníkem Naučného střediska ekologické výchovy Kladno - Čabárna.


ZORRO MEZI PTÁČKY
O jakém ptáčkovi je vlastně řeč?
Opeřenec velikosti kosa, kontrastně šedočerného peří s hákovitým zobákem a širokou černou páskou přes šedobílé čelo s bíle lemovaným ocasem sedává na vrcholcích stromů, ze kterých vyhlíží kořist. Létá v plochých vlnách, občas se zastaví ve vzduchu na jednom místě a jako poštolka pátrá po kořisti. Žije samotářsky nebo v párech, jeho zpěv je nenápadný a je spíš imitací hlasů jiných ptáků, které zaslechne v okolí.
Jde o ťuhýka šedého, který žije v našem okolí a jako jeden z mála pěvců u nás přezimuje. Obývá především meze a remízky uprostřed polí, kde se cítí v bezpečí a která mu poskytují potravu ve formě hmyzu, hrabošů a žab. Z vrcholků stromků a keřů si vyhlíží svoji kořist, kterou si schovává na trnech trnek a hlohu, nebo mezi větvemi keřů, kde si dělá tzv. „spižírny“ na zimu.
Na jaře si staví ťuhýk vysoko na stromech velké hnízdo ze suchých větviček a kořínků, vystýlá je peřím a chlupy a samička do nich snáší 5 šedě skvrnitých vajec, na kterých sedí necelé tři týdny. Mláďata krmí oba rodiče dvacet dní a po vylétnutí z hnízda ještě asi dva týdny, jsou velmi zodpovědnými rodiči. Svá mláďata chrání před vránou nebo strakou útočením a vetřelce zaženou. Dokud sedí mláďata v hnízdě, jsou velmi tichá. Jakmile však hnízdo opustí, upozorňují své rodiče hlasitým křikem, aby věděli, kam jim mají nosit potravu.
Příbuzným ťuhýka šedého je ťuhýk obecný a ťuhýk rudohlavý. Tyto dva druhy u nás můžete výjimečně také spatřit v dolním Polabí nebo na jihu Moravy, ale tyto druhy se na zimu stěhují do jižní a východní Afriky.
Vyjděte si na podzimní procházku do polí, určitě tohoto malého loupežníka s páskou přes oko zahlédnete.


ROK 2018
* * * * * *

ŽIVOT PTÁKŮ V ZIMĚ
Ptáci, kteří u nás v zimě zůstávají, nemají přežití jednoduché. Přes den hledají potravu a v noci se v chumlu navzájem zahřívají.
Nejčastějším návštěvníkem krmítka je sýkorka koňadra a modřinka, vzácně sýkora babka a uhelníček, samozřejmě vrabec, brhlík, zvonek, dlask a strnad. Na zásyp v zahradě, kde je méně hluku a pohybu, přilétají hrdličky zahradní, sojka a straka, kos, červenky a pestrobarevný hýl.
A od kdy a čím ptáky v zimě krmit, abychom jim a jejich trávicímu ústrojí neublížili?
Přikrmováním pomůžeme nejvíce v době, kdy panují mrazy a především, kdy krajinu pokryje sníh. Ta jim totiž schová většinu možných zdrojů potravy – semena uschlých trav a plevelů, tlejících jablek a ořechů. Spolehlivým zdrojem energie pro ptáky je slunečnicové semeno, které je hodně tučné. Také drcená jádra vlašských a lískových ořechů dodají jejich tělu potřebný tuk, kterým se chrání před mrazem. Jádra nemusíme vylupovat, stačí vlašský ořech rozdělit na poloviny, sýkorky si jádra vyzobají. Do krmítek můžeme sypat jakákoli semena – proso, konopí, mák, lněné semínko a řepku. Ideální pro zrnožravé ptáky jsou celá obilná zrna, nebo odpad z čističek obilí. Kosi a drozdi kvíčaly nepohrdnou kousky jablek. Dnes je v obchodech pro zvířata dostatečný výběr směsí pro přikrmování jednotlivých druhů ptáků, lojové závěsné koule apod.
S přikrmováním ptactva bychom měli skončit koncem března, kdy jim začíná sezona namlouvání a hnízdění.
Měli bychom se zmínit i o krmítku, jak vlastně má vypadat: na velikosti nezáleží, mělo by být prostorné, aby se ke krmení dostali i větší ptáci (kosi, dlask..). Na krmítku musí být dostatečně velká stříška, která chrání potravu před vlhkem a sněhem, kolem základny by mělo být nízké zábradlí, aby vítr nesmetal zásyp na zem, kde by na ptáky číhalo nebezpečí (dravci, kočky). Krmítko by i z tohoto důvodu mělo být jeden a půl metru nad zemí a alespoň dva metry od stromu.
A co do krmítka nepatří? Těstoviny, slaná strouhanka a žádné zbytky z naší kořeněné kuchyně.
Pomozme našim ptáčkům zpěváčkům přežít zimu, odmění se nám svým zpěvem od jara až do podzimu.


SRNEC OBECNÝ
Při toulkách po okolí nepozorujeme pouze ptactvo, ale veškerou faunu, žijící v naší blízkosti – hmyz a savce. Jedním z živočichů ,který je v našem kraji hojně zastoupen, je srnec obecný. Celá stáda můžeme pozorovat v polích od Břešťan směrem na Poštovice, k Beřovicím a směrem k Jarpicům a Vyšínku.
Stádo vede nejsilnější samec, kterého spatříme jako prvního, protože je skoro vždy ve stoje, nebo leží se vztyčenou hlavou a své stádo hlídá před nebezpečím. Vyskytne-li se v blízkosti stáda, varovným signálem – chraplavě „štěkne“ - a tím dá povel k úprku. Stáda se při hledání potravy přesouvají z jedné honitby do druhé, takže se myslivcům počet kusů často mění.
Srnec obecný patří do čeledi jelenovitých, dosahuje hmotnosti od 15 do 35 kg a v kohoutku měří 70 cm. Ocas má velmi krátký. Přes léto je jeho srst rezavo-červené barvy, na zimu mu narůstá zimní a je znatelně tmavší (tzv. přebarvuje). Spodek těla mají světlejší a pod ocáskem nápadnou, širokou a čistě bílou skvrnu, nebo-li zrcátko. Pomocí zrcátka se mezi sebou dorozumívají, protože nejaktivnější jsou navečer za soumraku. Samci mají krátké parůžky, které každým rokem v období od října do listopadu shazují a do jara jim narůstají nové, které jsou pokryté sametovou vrstvou (lýčí), který vyživuje parůžek v růstu a vývoji. Když srnci parůžek doroste, vytlouká jej otíráním o kmínky stromů nebo keřů a zbavuje tak svoji ozdobu od odumřelého lýčí. Srnčí potravu tvoří byliny, mladé výhonky, plody, houby a zemědělské plodiny. Ve volné přírodě se srnec dožívá kolem 10 let.
Srnec je polygamní (páří se s více samicemi) a v polovině července si ve svém stádu začne vybírat družky.. K říji dochází v teplých červencových a srpnových dnech. Srna je březí asi 40 týdnů, z toho několik týdnů se vajíčko vůbec nevyvíjí („uklidňuje se“). Po šesti měsících rodí jedno až dvě srnčata, které srna kojí tři týdny. První týden zůstávají srnčata zcela nehybně ukryta v husté vegetaci, kam je matka chodí několikrát denně krmit. Srnčata opouští matku v druhém roce, kdy přichází na svět nová generace, dospívají ve druhém roce.
Lovecká sezona je období, kdy se smí regulovat stavy zvěře a Ministerstvo zemědělství podle vyhlášky 245 vydává doby lovu pro jednotlivé druhy. V našem případě se srnec obecný smí střílet od poloviny května do konce září, srny a srnčata od září dokonce roku.


ŠKODNÁ V NAŠEM OKOLÍ - LIŠKA OBECNÁ
Jak jsme se v únorovém čísle zmínili, nepozorujeme pouze ptactvo, ale faunu kompletně. Proto se dnes zmíníme o dalším savci, jež žije v naší blízkosti. Jde o lišku obecnou, která patří mezi nejrozšířenější divoce žijící zástupce psovitých šelem. Je to takřka neviditelný lovec, neboť velmi dbá na svoji bezpečnost a pohybuje se v terénu velmi důmyslně. Přestože dává přednost hustým lesním porostům, v našem okolí se spokojila křovinatou roklí, remízky a rákosím. S velkou oblibou se zdržuje v blízkosti stohů, které jí jednak poskytují vhodný úkryt při nepříznivém počasí a také dostatek potravy v podobě hrabošů.
Liška je dlouhá až 90 cm, váží přibližně 13 kg a v kohoutku měří kolem 40 cm. V zimním období působí mohutným dojmem, protože je v zimní rezavé srsti a má dlouhý huňatý ocas půl metru dlouhý, na jehož konci svítí bílá špička ( v myslivecké hantýrce se mluví o „květu“). Spodní část těla je též bílý, černě má zbarvené pouze tlapky a zadní strany uší. Liška si potravu obstarává hlavně v noci, má výborný čich a sluch, trpělivě vysedává u vyhlídnuté dírky v zemi a čeká na svoji kořist. Hraboše se zmocní jedním skokem, je pružná jako kočka. Neloví pouze hraboše, ale plení hnízda koroptvím, nepohrdne malým zajíčkem, u vody jsou jí vhod kachny a ondatry. V době, kdy má mláďata, si troufne i na mladá srnčata.
Liščí nora je v zemi vyhrabané obydlí, které má několik chodeb. Bývá vyhrabána do svahu a musí být chráněna před přímým větrem. Liščí říje probíhá od ledna do března, tzv. kaňkování, a lišák následuje samici do jejího brlohu. Březost lišky trvá kolem 50 dní, rodí se slepá mláďata, většinou 4 – 5 liščat, porostlá šedou srstí. Lišák se stará o dostatečný přísun potravy, liška pečuje o potomky a šest týdnů kojí. Během 14ti dnů liščata prohlédnou a v květnu se poprvé odvažují opouštět noru. V druhé polovině léta se osamostatňují a pokud mají po celé léto dostatek potravy, na zimu jsou již k nerozeznání od svých rodičů. Liška se dožívá až 12ti let.
Přes každoroční lov lišek je její populace stále vzrůstající díky svému skrytému způsobu života. V minulosti se hojně užívalo pastí a otrávených návnad, v současnosti jsou všechny tyto způsoby lovu nezákonné. Při výskytu vztekliny a prašiviny, kterou bývala liščí populace zasažena, a která regulovala jejich počet, byl zaveden program očkování lišek proti vzteklině kladením návnad, obsahující imunizační vakcínu.
Podle myslivců je liška přemnoženou zvěří a je povolen její celoroční odstřel. Odborníci uvádí, že únosný stav je jedna liška na 500 ha, počet lišek je v některých honitbách až dvacetkrát vyšší!


MOTÝLI V NAŠICH ZAHRADÁCH
Šperkem na kvetoucí rostlině, keři nebo stromku je bezesporu motýl a některé druhy, krášlící naše zahrady, bychom vám chtěli představit.
Vzhledem k rostlinné produkci zemědělců v našem nejbližším okolí je nejvíce zastoupen rod bělásků, a to bělásek zelný a bělásek řepkový. Už jejich podnázev napovídá, kam kladou vajíčka a kde zemědělcům nejvíce škodí. Bělásků je téměř dvacet druhů a žijí po celé Evropě, Asii až po Indii a Japonsko. Rozdíl mezi těmito dvěma druhy je téměř nepatrný, odlišují se jiným rozložením tmavých skvrn na křídlech a velikostí. Bělásek zelný má rozpětí křídel 50-60 mm, bělásek řepkový je o něco menší, rozpětí křídel je 30-40 mm. A jak se rozmnožují? Bělásek zelný klade 200-300 vajíček na spodní listy košťálovin, již po čtyřech dnech se vylíhnou housenky a po čtyřech týdnech se z nich vyvinou kukly. Kuklení probíhá v úkrytu na kmenech stromů nebo na zdech domů. Bělásek dokáže od dubna do října naklást až tři generace, proto patří na zahrádkách mezi škůdce, které dokáží zlikvidovat veškeré košťáloviny.
Bělásek řepkový není tak produktivní, ročně mívá dvě generace, vývoj housenky až po zakuklení je rozdílný pouze v místě kladení vajíček, a to na mladé výhonky. Protože se však živí plevelem, jako je hořčice polní, řeřišnice, potočnice a česnáček, není tento motýl považován za škůdce, na pěstovaných užitkových rostlinách se běžně nevyskytuje.
Dalším známým rozšířeným druhem z řádu motýlů jsou babočkovití, především babočka paví oko, babočka admirál, babočka kopřivová a babočka bodláková. Tito motýli mají charakteristické základní kresby na křídlech. Babočka paví oko má na každém křídle skvrnu v podobě pavího oka, babočka admirál je černý motýl s příčným červeným pruhem na předních křídlech a červený pruh zdobí lem okraje zadních křídel. Babočka bodláková je cihlově zbarvená a má bílé skvrny na předních křídlech. Babočka admirál má ráda sladké, proto ji nejčastěji vidíme na přezrálém spadaném ovoci, jak saje šťávu. Babočka bodláková saje dlouhým sosákem sladkou šťávu z bodlákových květů, kam klade i vajíčka.
Výjimečně můžeme na květech pozorovat modráska jehlicového, létá ve skupinkách a má rád vlhko, takže jej spatříme při březích potoků a rybníků.
Jedno léto jsme objevili na zahrádce krásně zbarvenou housenku, jakoby v tygří pláštěnce s příčnými černými proužky. Šlo o housenku otakárka fenyklového. Další rok jsme proto vysázeli na záhon fenykl, abychom tohoto krásného motýla přilákali, bohužel se za celé léto neukázal. Tento motýl patří mezi ohrožený druh.

***

CO VÍTE - NEVÍTE O JEŽKOVI.....
Ježek patří k obyvatelům lesů kolem měst a vesnic, sadů a větších zahrad. Na polích a ve smrkových monokulturách se ježkům nedaří, proto se rádi stahují právě do zahrad. U nás žijí dva druhy ježků – západní, který má tmavé brýle kolem očí a pravidelně pruhované bodliny, hezky učesané dozadu, a východní – který je na hlavě světleji zbarvený, vypadá jako rozcuchánek, protože mu trčí bodlinky na všechny strany, některé jsou celé tmavé, jiné světlé či napůl. Víte, kolik nosí dospělý ježek bodlin? 7500 – 8500 bodlinek, které ho chrání před predátory a lovci, bohužel proti autům je bodlinaté klubko bezbranné. Proto ježků tolik ubývá. Dalším důvodem ubývání počtu ježků je nedostatek úkrytů, kde by ježek mohl na jaře vychovat mláďata, přes léto použít k odpočinku a v zimě ke klidnému dlouhému spánku. Pokud jim na zahradě poskytnete útočiště, odmění se vám tím, že zkonzumují velké množství škodlivého hmyzu i malých plzáků. Za jedinou noc je ježek schopen sežrat téměř tolik potravy, co sám váží. Jeho hmotnost se pohybuje kolem 1 kg, dvakrát ročně vrhne 2 – 8 mláďat, která po 14ti dnech otevírají oči, samice je kojí 20 dní a po 40ti dnech jsou již ježčata samostatná. Do podzimního období by měla dorůst do váhy 600 g a jsou schopna přežít zimu. Najdete-li ježka, který se vám zdá malý a potřebuje vaši pomoc, nejdříve ho zvažte, prohlédněte a měli byste s ním zajít k veterináři, protože ježek je náchylný na řadu nemocí. Lékař posoudí stav zvířete, zbaví ho parazitů. Ježkovi pořiďte dřevěný domeček, vystelte listím nebo senem a pravidelně ho přikrmujte masitou stravou (kočičí konzervy, kuřecí maso, játra, piškoty, těstoviny, rýže a ovoce). Jakmile se vám podaří ježka vykrmit na 700 g, je čas ho zazimovat. Domeček přestěhujte do chladnější místnosti, kde se pohybuje teplota kolem 5 stupňů, dejte jej do větší krabice a volný prostor zaizolujte senem nebo novinami. Během zimy potřebuje ježek čerstvou vodu a suché krmivo (ovesné vločky, piškoty, ořechy). Zimní spánek připraví ježka o třetinu jeho váhy, takže než jej vypustíte na jaře do volné přírody, je třeba ho vykrmit masitou stravou do jeho podzimní váhy, tj. 600 gramů. Ježka vypusťte do zahrady za soumraku, to je doba, kdy je ježek nejvíce aktivní. Pokud jste se o něho přes zimu dobře starali, odmění se vám tím, že u vás na zahradě zůstane. A co ježek k životu na vaší zahradě potřebuje? Skupinku hustých keřů, u nich kupku dříví a listí, volně přístupnou kompostovou hromádku a pokud máte zahradu oplocenou, tak plůtek 10 cm nad zemí, aby mohli ježci prolézt.

***

ŠPLHAVÝ BUBENÍK....
O kom je řeč?
O STRAKAPOUDOVI velkém, jehož přirozeným biotopem jsou lesy všech typů, v posledních letech se nám ale přistěhoval do parků a zarostlých zahrad. Je velikosti kosa, nápadně zbarvený, převládá černobílé peří, s červenými ocasními krovkami, samečkové mají na rozdíl od samic červený týl. Z jara je nápadný svým bubnováním do kůry dutých nebo hnijících stromů nebo na plechové části staveb, nebo kopulí kostelů (frekvence jeho bubnování má asi 30 úderů za minutu!). Přídavkem bývá i jeho jasný trylek. Tímto nepřeslechnutelným bubnováním láká samičku na své území a zároveň odhání i možné konkurenty. Hnízdo si strakapoudi připravují každý rok nové, hloubí dva až tři týdny dutinu do narušeného kmene listnatých stromů,kam klade samice 4 – 6 vajec a sedí na nich 14 dní, v noci sedí vždy jen samec, mláďata vylétají po měsíci. Živí se především hmyzem, občas plení i hnízda jiných ptáků. Protože je to nestěhovavý pták, v zimě dobývá semena šišek, která jsou bohatá na tuk a různé plody, často zalétá i na krmítko, chutná mu lůj a slunečnice. Jeho stavba těla je skvěle přizpůsobena životu na stromech. Jeho čtyři prsty, z nichž dva směřují dopředu a dva dozadu, jsou opatřeny zahnutými drápy, které usnadňují šplhání a jeho tuhá ocasní pera při něm slouží jako opora těla. K rozbíjení dřeva má velmi silný, zašpičatělý zobák s velmi dlouhým jazykem, který je na konci opatřen drsnou štětičkou a ta mu pomáhá získat kořist i ze špatně dostupných míst.


ROK 2019
* * * * * *

BROUCI Z AMERIKY
Kdo by neznal žlutočerného proužkovaného brouka s vypouklými krovkami, který spásá bramborovou nať. A proč se jí říká americký brouk? Do tehdejšího Československa dorazil v padesátých letech a jeho invaze nabrala podobu kalamity. Komunistická propaganda ji prohlásila za imperialistický útok a obvinila Západ, že mandelinku na české území uměle vysazuje z letadel nebo prostřednictvím diverzantů (zcela ignorovala propuknuvší mandelinkové kalamity po celé Evropě).
Mandelinka bramborová
je nebezpečný škůdce, větší množství brouků zcela zničí rostlinám veškeré listy (tzv. holožír). Vedle brambor mohou mandelinky napadat i rajčata a některé domácí rostliny z čeledi lilkovitých.
Mandelinka klade ve shlucích po třiceti kusech žlutooranžová vajíčka na rub listů (jedna samička může za svůj dvouletý život naklást až 2400 vajíček!). Po pěti až čtrnácti dnech se z nich vylíhnou cihlově zbarvené larvy s černou hlavou, černým obojkem a řadou černých teček po stranách zadečku. Bez ustání se živí listím, po 21 dnech spadnou do půdy, zahrabou se do země, kde se zakuklí a po dvou týdnech se vyvinou v dospělce. Za sezonu se vystřídají až tři generace. Zimu přežijí dospělci zahrabaní v zemi.
Mandelinka nemá přirozeného nepřitele, musíme je ničit buď chemicky postřikem, nebo chceme-li bio brambory, sbíráme a sbíráme.
Mandelinka mátová
Máte na zahrádce mátu peprnou a lístky samou dírku? Mlsá na ní příbuzná předcházejícímu brouku, a to mandelinka mátová. Na první pohled krásně zbarvený brouk, modrozelené krovky, které se na slunci lesknou, lahodí vašemu oku. Stejně ale lahodí této mandelince i vaše máta. Brzy si nebudete moci uvařit mátový čaj nebo přichystat mojito, neboť brouček všechno spase. Co dospělí brouci a jejich larvy nesežerou, to znehodnotí vajíčky, nakladenými na spodní straně lístků. Z vajíček se po několika dnech líhnou malé larvičky, které jsou velmi žravé a tak rychle rostou. Po pěti týdnech se zavrtají do země, kde se zakuklí.
Jak se blýskavého brouka zbavit? Opět se nabízí postřik organickými pesticidy nebo bezpečnější metoda, sběr, který sice bude trvat delší dobu, ale rostlinka zůstane čistá. Máta zase rychle naroste, protože je to stejně plevel. Ale voňavý, zdravý a léčivý. Jako jediná rostlina se nedá vypěstovat ze semene, rozmnožuje se kořenovými výběžky.

***

KALOUS UŠATÝ
Kalous ušatý je nejrozšířenější a počtem nejhojnější sova. Hodně se podobá výrovi velkému (Bubo bubo) dlouhými pérovými oušky a stejně tak zbarvením, je však o mnoho menší. Má dlouhá křídla, která sahají až ke konci ocasu. Rozpětím křídel do 100 cm a váhou do 350 g patří mezi středně velké sovy.
Oční disky dospělých sov jsou žlutavě šedé, peří dosahuje až na pařáty. Samce od samice nerozeznáme, jsou zbarvením stejní. Jsou aktivní za soumraku a v noci, v zimě se přes den zdržují v menších skupinách. Začínají tokat velmi brzy podle počasí, při mírné zimě již koncem ledna. Samec vytrvale houká, při svatebním letu často během klikatého letu tleská křídly pod bříškem. Kalous si hnízdo nestaví, využívá staveb jiných ptáků – opuštěná hnízda vran, strak, havranů nebo káňat. Někdy zahnízdí i v dřevěných budkách s otevřenou přední stěnou. Samice snese v březnu 4 - 6 bílých vajec, samec se stará o potravu. Po 28 dnech se postupně líhnou mláďata, která hnízdo po dalších 28 dnech opustí. Zdržují se však v okolí hnízda, kde je rodiče učí lovit. Hlavní potravou kalouse jsou hraboši a myši, kteří tvoří 90 % z celkové kořisti. Loví i jiné hlodavce, hmyzožravce a drobné ptáky, zejména vrabce. Kalous má skvěle vyvinutý sluch a zrak, svoji kořist dokáže ulovit i v naprosté tmě. Je zajímavé, že má zrak uzpůsobený k vidění na větší vzdálenost, na blízko vidí špatně. Létá velmi tiše. Podle složení potravy je kalous naší nejužitečnější sovou.
Kalous ušatý žije i v našem bydlišti. Mnoho let byl hnízdištěm vysoký smrk u sokolovny a za zámkem, trvale žije na stromech v mateřské školce a na jehličnanech v přilehlých zahradách. Kde hnízdí, poznáte podle vývržků pod stromy.
Co jsou vývržky? Nestravitelné zbytky (kosti, srst), které se kalous dvakrát za den zbavuje v podobě podélných šedých chuchvalců (plky), které jsou nejen dobrým zdrojem informace o hojnosti v lokalitách, ale lze z plků zjistit, jaká kořist je v jeho potravě v dané oblasti nepočetněji zastoupena.
Zajímavost – kalous se na Zemi vyskytoval v poslední době ledové, tedy před 100 000 lety.

***

ZAJÍMAVOSTI O ČÍŽKOVI A STEHLÍKOVI
Stehlík obecný patří do čeledi pěnkavovitých. Stěhovavý malý pěvec, jeho rozšíření je po celé Evropě, Asii a severní Africe. Vlivem mírných zim zde víc jak polovina počtu stehlíků zůstává přes zimu a často je vidíme na krmítku.
Stehlík je nejpestřejší pěvec, co se zbarvení týká. Na přední části hlavy má jasně červenou masku, temeno a zadní část krku má černé. Mezi těmito barvami se táhne bílý pruh, tvořící náhrdelník. Na černých křídlech má širokou křídelní žlutou pásku a konce ocasních per černého ocasu mají bílé skvrnky. Stehlíka nalezneme v otevřených lesích a mýtinách, zahradách a ovocných sadech. Mimo období hnízdění, což je od května do srpna, kdy samička snese pouze jednu snůšku se 4 – 6 vejci, se stehlík objevuje na loukách a opuštěných pozemcích, kde vyhledává malá semena různých druhů bodláků (pcháč, pupalka apod.)
Víte, proč je stehlík kolem zobáčku zbarven do ruda? Podle křesťanů stehlík vytrhával trny z hlavy Kristovy, nesoucího svůj kříž na Golgotu a červeň peříček kolem jeho zobáčku byla ztotožňována s krví Kristovou, kterou se stehlík potřísnil.
Pro svůj atraktivní vzhled a příjemný zpěv se stal klecním ptákem a v registrovaných chovech jej skřížili s kanárem.
My však máme raději ptáčky ve volné přírodě, jsou ozdobou zahrad a v zimě krmítek.

Čížek lesní je drobný žlutočerný pěvec, hnízdí po celé Evropě a Asii, je částečně tažný. U nás žije po celý rok. Samice se od samečka barevně výrazně liší. Sameček má zeleno-šedý hřbet a žlutý kostřec, široké žluté pruhy na křídlech, černou skvrnu pod zobákem a černé temeno. Samička je zeleno-šedá. Hnízdí dvakrát ročně od března do července, klade 2-6 skvrnitých vajec a sedí na nich sama 14 dnů. Mláďata, stejně jako u stehlíka, opouští hnízdo po 15ti dnech. Čížek se semenožravý, na podzim a v zimě sbírá semena listnatých stromů, ve volné krajině vyhledává bodláky a pampelišky. Čížka můžeme spatřit jen v zimním období, kdy pro nedostatek potravy přiletí na krmítko. Zbytek roku prožije čížek v lese nebo ve volné krajině.
Hnízdo čížka lze jen těžko nalézt. Podle romantické pověsti si čížek přidává do svého hnízda divotvorný kamínek a ten činí hnízdo pro lidské oko nenalezitelné. Ve skutečnosti jde o to, že čížek své hnízdo staví dvacet i více metrů v koruně smrků.
Byl chován i jako klecový pták pro svůj zpěv a křížen s kanárem.

***

SLAVÍK OBECNÝ
Slavík obecný právem označován za nejlepšího pěvce. Jeho přílet z jižních zimovišt znamená pro nás příchod jara. V nočním prozpěvování nemá konkurenci, protože jako jeden z mála ptáků má dar nočního zpěvu. Můžeme jej slyšet od půli dubna do července. Jeho zpěv začíná zesilujícími se flétnovými hvízdy a poté následuje dlouhý tlukot.
Slavík je nenápadný ptáček, o něco větší než vrabec a je celý hnědý s rezavějším ocasem. Spodní část těla je bělavá a v oblasti hrudníku přechází do pískové barvy. Slavík má velké tmavé oči, a jejich velikost je zvýrazněna světlým lemem. Samička se barevně od samečka neliší. Vyskytuje se v řídkých listnatých lesích, zahradách a v porostech křovin blízko řek. Málokomu se poštěstí jej spatřit (my jsme fotili slavíka brzy po příletu, dokud ještě nebyly stromy zalistněné a vyhledávali jsme jej podle zpěvu). Slavík si staví miskovité hnízdo většinou na zemi v hustém křoví. Samička naklade 4 – 6 vajec a dva týdny je zahřívá, sameček se podílí jen na přísunu potravy, která je výhradně živočišná, jen na podzim se živí bobulemi. Mladí slavíci po deseti dnech opouštějí hnízdo. Neumí ještě létat a jen šplhají v okolí hnízda po hustém křoví. Během několika dní jsou z nich letci a začínají trénovat na cestu do teplých zimovišť.

***

ŽLUVA HAJNÍ
patří mezi ptačí vzácnost nejen svým exotickým zjevem, ale zvučným flétnovým zpěvem. Zimuje v afrických lesích jižně od Sahary a přilétá k nám na jaře mezi posledními stěhovavými ptáky. Je zákonem chráněný druh, řadíme ji mezi silně ohrožené ptáky.
Žluva je velmi plachý pták, který tráví většinu svého života na stromech a na zem se odváží jen při sbírání potravy.
Žije ve světlých listnatých dubových lesích, sadech a často se zdržuje poblíž vodních toků. Živí se sladkými plody a hmyzem, který doluje z kůry stromů silným zašpičatělým zobákem. Hnízdo si staví vysoko v korunách stromů na konci větve. Samec velikosti kosa se od samice výrazně liší, samice je nenápadně zbarvená, spodní stranu má bledě zelenou až světle šedou se slabými proužky. Samec je zářivě žlutý krasavec s černými křídly, ocasem a s černým proužkem kolem očí.
Žluva hnízdí jednotlivě. Samec se na hnízdišti objevuje o týden dřív než samice a hned začne stavět hnízdo, spétá trávy ve vodorovně rostlých vidlicích větví. Samice začátkem června snáší do hnízda postupně 3 až 5 vajec, na který zhruba 14 dní sedí. Samec se stará o potravu pro samici a mláďata. Po 14ti dnech mláďata opouští hnízdo. Rodiče mají poměrně naspěch s vykrmením a létáním potomstva, neboť již v srpnu odlétají do zimoviště.
Na cestě k jihu každoročně zahynou rukou lovců desítky tisíc těchto krásných ptáků.
V našem okolí každoročně hnízdí v blízkosti potoka několik párů.

***

LIŠAJOVITÍ
je čeleď motýlů, která se řadí mezi nejrychleji létající hmyz.

Lišaj šeříkový patří mezi naše největší noční motýly. Má skládací křídla a když dosedne, zavře je nad tělem do stříšky, která je zbarvena nenápadně, jako kůra stromu, na kterém odpočívá.
Housenka lišaje je jedna z nejkrásnějších a nejpodivuhodnějších, základní zelenou barvu zdobí diagonální bílé a růžové proužky. Housenky jsou typické svým obranným postojem, při kterém zvedou přední část těla a hlavu stáhnou ke třem párům předních nohou. Na posledním článku mají černožlutý růžek. Působí tak dojmem jakési sfingy (odtud pochází rodové jméno Sphinx). Jak již název napovídá, živí se lišaj na šeřících, hlavně jejich nektarem.
Motýla můžeme v jedné generaci spatřit od května do srpna, oplozená samička klade 150 – 300 vajíček na živné rostliny, tj. šeřík, tavolník, pámelník, ptačí zob a jasan. Housenky se líhnou v červnu, jejich vývoj trvá 6 týdnů a housenky se během této doby čtyřikrát svlékají. Před kuklením slezou housenky na zem, kde se kuklí ve zpevněné hliněné komůrce. Proces kuklení trvá 12 dní. Kukla je červenohnědá 5 cm dlouhá, dlouhý sosák je uložen ve výrazné pochvě, která vystupuje nad povch kukly a dává ji „nosatý vzhled“.

Lišaj borový je stejné délky, zbarvením nepříliš výrazný, což zajištuje dobré zamaskování na kůře stromů. I křídla jsou jednobarevná, tmavě hnědá. Vyskytuje se v borových, ale i smrkových a smíšených lesích. Máte-li na zahradě jehličnatý strom, nejspíš tam máte i lišaje borového, nepohrdne totiž ani smrkem, ani modřínem.
Housenka je neobvykle pestře zbarvená – zelená, na hřbetě s širokým hnědým pruhem a na bocích žlutobílé rovnoběžky. Toto zbarvení zajišťuje naprostou nenápadnost mezi borovými jehlicemi, kterými se živí.